Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: AI
Renesance a raný novověk: olovo na tváři, krev v šálku a tělo jako obraz
Renesance bývá popisována jako éra rozkvětu umění, vědy a lidského ducha. Byla to doba Michelangela, Leonarda da Vinci i Shakespeara. Jenže spolu s obdivem k lidskému tělu přišly i nové a často smrtelně nebezpečné způsoby, jak dosáhnout ideálu krásy. Žena se stala múzou i plátnem, na němž se psala společenská očekávání.
Olověná běloba – smrtelná maska krásy
Dokonalá pleť měla být alabastrově bílá, hladká a bez poskvrny. Ženy i muži proto používali tzv. venezian ceruse – make-up z uhličitanu olovnatého. Tento prášek se míchal s octem, nanášel na tvář a vytvářel iluzi porcelánové pleti.
Jenže olovo postupně pronikalo do těla. Výsledkem byly vředy, ztráta vlasů a zubů, ochrnutí obličeje a nakonec i smrt. Paradoxně se jizvy zakrývaly další vrstvou stejného jedu, takže se kruh bolesti nikdy neuzavíral. Známá královna Alžběta I. nosila masku olověné bílé barvy až do konce života, ačkoli jí doslova rozežírala kůži.
Arsen, síra a krev jako „elixír mládí“
Bělidla a pleťové vody obsahovaly nejen olovo, ale i arsen. Věřilo se, že dodává pokožce jas a „vnitřní oheň“. V Benátkách se dokonce prodávaly pilulky s arzenem určené k dosažení „zářivých tváří“.
Vedle toho se šlechta uchylovala k bizarním kúram s lidskou krví. Pijavice, baňky a pouštění žilou nebyly určeny jen k léčbě, ale i k omlazení. Krev mladých chlapců se doporučovala k „oživení pleti“ – praktikám, které dnes znějí jako děsivý horor, ale tehdy byly součástí dvorské medicíny.
Zlaté vlasy za každou cenu
Blond barva se stala symbolem renesanční krásy. Benátské dámy si proto sedaly na střechy domů, kde nechávaly slunce prosvěcovat své vlasy. Nanášely na ně směs moči, síry a šafránu, zakryly tělo pláštěm a hlavu vystavily paprskům.
Vlasy se sice odbarvovaly, ale zároveň lámaly, vypadávaly a pokožka hlavy se pálila. Přesto byly zlatavé prameny tak ceněné, že ženy byly ochotny obětovat vlastní zdraví.
Krása na obraze a realita v bolesti
Malíři renesance zachycovali ženy s vysokým čelem, jemnou pletí a plnými tvary. To vedlo k návratu módy vytrhaných vlasů nad čelem a používání těsných korzetů, které deformovaly hrudník. Vysoké čelo bylo znakem inteligence a urozenosti a tak ženy znovu trpěly bolestivými procedurami s vápnem nebo žiletkami.
Smrtící parfémy a jedovatá kosmetika
Renesanční Evropa byla fascinována vůněmi z Orientu. Pižmo, ambra či růžová voda se staly luxusním zbožím. Jenže mnohé parfémy byly ředěny rtutí nebo alkoholem, který dráždil kůži a způsoboval vyrážky. Některé kosmetické směsi navíc obsahovaly síru, jež reagovala s potem a vytvářela jedovaté plyny.
Krása jako zrcadlo společenské moci
V renesanci nebyla krása jen osobní záležitostí. Byla odrazem rodu, prestiže a bohatství. Bohaté dámy mohly investovat do drahých kosmetických směsí, zatímco chudší ženy improvizovaly s domácími recepty a často stejně nebezpečnými. V obou případech platilo, že tělo bylo podrobeno extrémním experimentům.
A co nás čeká příště?
Baroko a osvícenství: éra, kdy krása dosahuje teatrálních rozměrů – s parukami napuštěnými moukou, tvářemi malovanými jako masky a jedovatými líčidly, která se stávala součástí dvorských intrik
