Divoká a děsivá historie krásy (7. díl)

19. století: Arzenik v kapsičce, ocel na žebrech a pohled, který mohl zabíjet

Pokud baroko připomínalo divadlo, kde se lidé měnili v chodící sochy a karikatury sebe sama, pak 19. století vneslo do módy nový, zdánlivě jemnější ideál. Pryč byla pompézní paruka vysoká půl metru, pryč byly rudé tváře pod nánosem olova. Teď se nosila křehkost, bledost a jistá „éteričnost“. Žena měla působit jako porcelánová panenka, muž jako distingovaný džentlmen s vytříbeným vkusem. Jenže, jak už v historii krásy bývá zvykem, za zdánlivou čistotou se skrývalo peklo – jedy, ocel, mdloby a občas i rychlá smrt.

Korzet: přítel i kat

Žádný jiný kousek oděvu nedokáže shrnout 19. století tak dobře jako korzet. Tento „vychovatel ženského těla“ se stal synonymem elegance a společenského postavení. Žena bez korzetu byla jako dáma bez rukaviček – nepřípustné!

Korzety se stahovaly natolik, že z normálního pasu vznikl vosí, o obvodu sotva 40 centimetrů. Šněrování se provádělo tak pevně, že dámy často ztrácely dech. Mdloby na plesech nebo v salonu? Nikoli náhoda, ale módní realita. Když žena omdlela, nebylo to považováno za trapas, nýbrž za roztomilý důkaz její křehkosti.

Jenže tělo mělo jiný názor. Ocelové výztuhy korzetů tlačily na žebra, deformovaly hrudní koš a posouvaly vnitřní orgány. V dobových muzeích dnes můžeme vidět kostry žen s nápadně zdeformovanými žebry – mlčící svědky toho, co se považovalo za krásu.

A muži? Ti se někdy také nechali svázat. Politici a dandyové si rádi dopřáli korzet, aby vypadali štíhleji a elegantněji. Jen to nikdy nepřiznávali tak otevřeně – mužská ješitnost měla své hranice.

Krása v pilulkách: arsenik jako tajná zbraň

Pokud dnes saháme po vitamínech nebo doplňcích stravy, naše prababičky měly jiný recept: arsenik. Tento jed byl doslova hitem 19. století. Tablety a tinktury slibovaly zázraky – vybělenou pleť, jiskru v oku a jemné, růžové tváře.

Arsenik byl k dostání dokonce v drogeriích a lékárnách. Dámy si kapaly pár kapek do vody nebo ho polykaly v podobě pilulek. Efekt se dostavil rychle: kůže se opravdu vyhladila a zbledla. Jenže tělo začalo tiše trpět – lámaly se vlasy, drolily nehty, žaludek se bouřil.

A paradox? Ženy, které arsenik užívaly dlouhodobě, často zemřely mladé. Jenže jejich pleť si díky jedu zachovala podivně zachovalý vzhled. „Byla krásná až do posledního dechu,“ říkalo se. Ano – ale za cenu, že poslední dech přišel příliš brzy.

Vlasy jako vizitka

Vlasy byly v 19. století chloubou ženy. Čím delší a hustší, tím lépe. Jenže příroda není vždycky spravedlivá, a tak se na pomoc povolaly nejrůznější toniky. Ty často obsahovaly rtuť, síru nebo alkohol. Výsledek? Vlasy sice občas zhoustly – ale častěji prostě vypadaly.

Dámy se nenechaly zaskočit. Když vlasy nebyly, koupila se paruka. Tentokrát už ne tak monstrózní jako v baroku, ale stále luxusní. Lidské vlasy se vykupovaly od chudých dívek – a také od mrtvých. Trh s vlasy vzkvétal, a někdo mohl nosit na hlavě „účes“ své sousedky z druhého konce města, aniž by o tom měl tušení.

Pohled, který zabíjel

Nesmíme zapomenout na oči. Velké, jiskřivé oči byly snem každé ženy. A jak je dosáhnout? Stačilo pár kapek šťávy z rulíku zlomocného, rostliny známé také jako belladonna – krásná dáma. Kapky rozšiřovaly zornice a dodávaly pohledu tajemnou hloubku.

Účinek byl ohromující. Pohled zpod kloboučku s obřími zornicemi působil andělsky, až svůdně. Jenže tělo mělo opět námitky: rozmazané vidění, bolesti hlavy, bušení srdce a v krajním případě i slepota. Ale co na tom? Být krásná stálo za trochu bolesti… nebo i za svět potmě.

Líčení plné jedů

Rty se barvily rtutí, líčka karminem z drcených broučků, tvář pudrem se zbytky olova. Krása byla doslova jedovatá. Přesto ženy strávily hodiny před zrcadlem, aby dosáhly kýženého porcelánového vzhledu.

A kdo měl peníze, mohl si dopřát i zubní „kosmetiku“. Porcelánové zuby nebo transplantáty z čerstvých mrtvol nebyly ničím výjimečným. Infekce? Ano. Ale společenský úsměv byl důležitější než zdraví.

Život v kleci

Ženy 19. století byly obdivované pro svou jemnost a křehkost. Jen málokdo si uvědomoval, že tato éterická bytost byla spoutaná železem, dusící se pod nánosem pudru a tiše trávená jedem. Každý krok, každý nádech byl omezen společenskými pravidly. Mdloba na plese, záchvat kašle po arzeniku či spálené vlasy od horkých kleští – to vše patřilo k dennímu chodu dámy.

Z dnešního pohledu to působí absurdně. Ale v tehdejší společnosti to byla vstupenka do lepšího světa. A kdo by si ji nekoupil, když šlo o pověst a prestiž?

Éterická iluze

Obraz 19. století, který známe z dobových obrazů a románů, je klam. Dáma v bílých šatech, se štíhlým pasem, alabastrovou pletí a hlubokým pohledem působí jako anděl. Ve skutečnosti je to žena sevřená ocelí, s játry ohlodávanými arsenikem a očima ničenými rulíkem.

Byla to iluze – krásná, ale smrtelná. A právě proto se 19. století stalo dalším z temných, a přitom fascinujících období v dějinách krásy.