Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři – 10. díl

Ztracené duše socialismu: Když šmelinaři oblékli uniformy

Praha, rok 1953.
 Na ulicích se tísní fronty, v oknech visí portréty vůdců a z ampliónů zní písně o práci a míru. Lidé se učí šeptat, úsměvy se stávají maskou. Město, které kdysi kypělo životem, teď působí, jako by se dusilo vlastní poslušností.
 Jenže v každé době, kde vládne strach, se rodí i ti, kteří ho umějí obejít. Zloději, šmelináři, obchodníci s nadějí. Ti, kteří vědí, že papírové ideály nelze jíst ani pít.

Ticho po kasách

Staré podsvětí z první republiky bylo téměř pryč. Kasaři, kteří kdysi otevírali trezory s elegancí hodináře, seděli ve vězeních nebo mizeli v uranových dolech.
 František Houdek mladší, syn legendárního kasaře z Vinohrad, se po amnestii vrátil do Prahy.
 Město nepoznával. Všude stejná šeď, stejné obličeje, stejné fráze.
 Za války se kradlo ze zoufalství, po válce z potřeby. Ale teď?
 Teď se kradlo z nutnosti přežít systém, který patřil všem  a tudíž nikomu.

Houdek pochopil, že svět trezorů skončil. Otevřel si zámečnickou dílnu, ale brzy se zapletl do nového obchodu: směny valut a bonů.
 „Kdo má dolary, má všechno,“ říkával jeho přítel, bývalý pašerák z Dejvic, kterému teď říkali prostě Karlos.
 Byl to svět bez pistolí, zato s kapesními kalkulačkami, seznamy kontaktů a nervy ze železa.

 

Zločin s razítkem

Nová doba si žádala nové druhy hříchu.
 Kdo měl přístup ke skladu, mohl být bohatý. Kdo znal ředitele, měl moc. A kdo měl razítko, mohl vládnout.
 Stát vlastnil všechno – a právě proto se z jeho přebytků dalo nejlépe krást.
 Přes noc vznikaly celé řetězce „ztraceného“ zboží: kamiony s textilem, které „nešťastně“ nedojely do závodu, sudy benzínu, které se „přelily“ jinam, i maso, které zmizelo z jatek rovnou do soukromých kuchyní.

„Major“ Doležal, někdejší pašerák benzínu, pochopil situaci dřív než ostatní.
 Dostal místo ve státním podniku zásobování a za pár let ovládal polovinu černého trhu s pohonnými hmotami.
 Úředně byl hrdina práce. Neoficiálně – kmotr podsvětí s rudou knížkou v kapse.
 Jeho největší zbraní nebyl revolver, ale telefon. Stačil jeden hovor a zmizela celá cisterna.

 

Stíny Tuzexu

Když se v roce 1957 otevřely první prodejny Tuzex, bylo jasné, že vznikl nový druh pokušení.
 Za dveřmi s logem TUZEX se třpytily džíny, whisky, cigarety, čokolády a voňavky – všechno, co lidé znali jen z filmů. Ale platit se dalo jen bonama, a ty se legálně získat nedaly.
 A tak se zrodil kult šmeliny.

Před hotely, na nárožích, ve výklencích pasáží postávali muži v kabátech a šeptali:
 „Máš dolary? Marky? Nebo bony?“
 Ti, kteří dřív vloupávali sejfy, teď směňovali cizí měny, riskovali vězení a vydělávali víc než ředitelé podniků.
 Stát je nenáviděl , ale zároveň potřeboval.
 Bez nich by Tuzex zel prázdnotou, protože oficiální měna byla bezcenná.

 

Šmelinářská republika

Padesátá léta se přehoupla do šedesátých a všichni si zvykli.
 Krádež přestala být zločinem, stala se strategií přežití.
 Dělníci nosili z fabrik „zbytky materiálu“, ředitelé „přeháněli normy“ a účetní „ztráceli doklady“.
 Zlodějina dostala plánovací razítko a tvář zodpovědnosti.
 Čím víc papírů, tím víc prostoru pro lež.

„Major“ Doležal zbohatl. Jeho jméno se šeptalo ve vinárnách i na ministerstvech.
 Měl dům v Bubenči, auto s červenou SPZ a sklep plný západního alkoholu.
 Jednou za měsíc pořádal „párty“, kam chodili i funkcionáři, kteří ho jinak v práci odsuzovali.
 Pod rudými prapory se nalévala whisky a hrálo tiché rádio Luxembourg.

 

Svět za závěsem

Zatímco Praha žila svou šedou realitou, v podzemí se rodila první „neviditelná ekonomika“.
 Zboží mizelo ze skladů ještě dřív, než dorazilo, kufry se plnily valutami a cigaretami, a v každém podniku existoval někdo, kdo „uměl sehnat“.
 Kdo měl přístup k západnímu zboží, byl král.
 Kdo ho měl odvahu prodávat, byl legenda.

Franta Houdek mladší skončil v roce 1961 ve vězení. Udali ho vlastní známí, když prodal pár dolarů agentovi StB.
 V cele prý říkával:
 „Dřív se kradlo kvůli zlatu. Teď kvůli přídělu na maso.“
 Jeho jméno zmizelo z archivů, ale v hospodách se o něm mluvilo jako o muži, který zůstal věrný řemeslu i v době, kdy čest byla luxusem.

 

Konec s leskem mýdla

V polovině šedesátých let se zdálo, že se vzduch čistí. Jazz, nové filmy, lehký optimismus. Ale pod povrchem zůstalo všechno při starém.
 Zločin byl všudypřítomný, jen měl lepší oblečení a pečlivě učesané vlasy.
 Z montérek se staly obleky, z pašeráků dodavatelé, z podvodníků „odborníci na plánování“.
 Ztracené duše socialismu už nenosily masky , byly součástí systému.

Když se v roce 1964 „Major“ Doležal zabil v autě na cestě do Brna, jeho pohřeb byl tichý, ale hojně navštívený.
 Přišli úředníci, podnikatelé i jeho bývalí řidiči.
 Všichni věděli, že s ním umírá éra, kdy se kradlo s rozumem, s pravidly, s určitou elegancí.
 Po něm nastoupí nová generace – drzejší, hlučnější, bez skrupulí.

 

Epilog

Zločin padesátých a raných šedesátých let nebyl o krvi ani o násilí.
 Byl to tichý tanec mezi strachem a nutností, mezi byrokracií a přežitím.
 Lidé si přivykli krást, protože jinak se žít nedalo.
 A stát, který hlásal rovnost, nevědomky vytvořil systém, kde ten nejchytřejší zloděj byl ten, kdo měl klíče od skladu.

Když večer zhasla světla a z ampliónů dozněla budovatelská hudba, městem se rozlil šum šeptaných dohod, směněných valut a tichých úsměvů.
 Šedé zdi možná skrývaly poslušnost, ale v jejich prasklinách dál klíčila stará lidská vlastnost – touha po svobodě.
 A jak už to v dějinách bývá: ta touha si vždycky najde cestu.
 Třeba i skrz dveře, které měly zůstat zamčené.