Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři – 11. díl

Zlatá mládež socialismu: Když se černý trh převlékl do obleku

Praha, rok 1969.
 Město se probouzí z krátkého snu o svobodě. Tanky už dávno odjely, ale v ulicích zůstalo něco těžkého – pocit, že všechno se zase uzavřelo. Lidé znovu šeptají, noviny znovu lžou a nová moc si opět rozděluje, kdo smí mít jaký život.
 A právě v téhle době se rodí nový druh podsvětí. Už to nejsou zloději s nožem v kapse, ale úředníci, skladníci, obchodníci a děti těch, co „vědí, jak to chodí“.

Šedý oblek místo kožené bundy

Na Václaváku postává skupinka mladíků v zahraničních džínách. Vypadají jinak – sebevědomě, až drze. Říká se jim “zlatá mládež“. Jejich otcové sedí na ministerstvech, v podnicích zahraničního obchodu nebo v krajských výborech strany. A oni sami mají něco, co většina lidí neviděla ani ve snu, západní vozy, hodinky Prim „na steroidech“ a cizí měny v kapsách.

Jeden z nich, Milan „Ringo“ Beran, kdysi vyučený automechanik, pochopil, že největší zlato leží v garážích. V době, kdy se na novou škodovku čekalo i deset let, začal „zařizovat“. Znáte-li správného člověka na dopravním inspektorátu a přinesete láhev whisky, zázraky se dějí.
 Beran brzy ovládal polovinu černého trhu s auty. V jeho garáži na Smíchově se střídali veksláci, podnikatelé i dívky z ambasádních večírků. Peníze šustily potichu, ale jistě.

„V socialismu není problém vydělat,“ smál se Ringo. „Jen musíš vědět, komu co donést.“

Veksláci, vládci chodníků

Sedmdesátá léta přinesla i jiný fenomén – veksláky. Postávali před hotely, u Tuzexů a v pasážích, s cigaretou v koutku a výrazem naprosté jistoty.
 „Dolary, marky, bony?“ šeptali, a i když je všichni znali, nikdo s nimi nic nezmohl. Měli totiž ochranu. Každý z nich měl svého „anděla“ – někoho z SNB nebo z StB, komu pravidelně nosil obálku.

Veksláci byli víc než pouliční překupníci, byli živou spojkou mezi systémem a realitou. Když jste chtěli bony, whisky nebo magnetofon Grundig, šli jste za nimi. A oni se starali o to, aby se v té šedi dalo aspoň trochu dýchat.
 „Vekslák je jako doktor,“ říkával jeden z nich. „Každej tě nenávidí, ale všichni tě nakonec potřebujou.“

Úřední zlodějina

Ve stejné době v kancelářích sílil jiný druh zločinu – bílý límeček socialismu.
 Vedoucí podniků si přivlastňovali materiál, „přefukovali“ faktury a zakládali falešné odběratele. Na papíře se stavěly haly, které nikdy neexistovaly, a z jejich „rozpočtů“ se platily dovolené v Jugoslávii i nové koberce z NDR.
 Čím víc bylo razítek, tím víc mizelo.

„Ringo“ Beran se s nimi brzy propojil. Posílal jim dárky, zařizoval díly na auta, a oni mu na oplátku zametali stopy. Z automechanika se stal podnikatel v montérkách, který měl doma sejf plný valut a fotku prezidenta na zdi.
 Systém mu nejen dovoloval krást – on ho k tomu přímo vybízel.

Svět za plentou

Zatímco obyčejní lidé stáli fronty na banány, po městě se rozjížděly soukromé večírky, kde se popíjela západní whisky a hrála muzika z magnetofonů. Všechno bylo „nedostatkové“, a proto mělo hodnotu.
 Vznikla nová kasta – ti, co měli přístup. Přístup ke skladům, k informacím, k lidem.
 A kdo měl přístup, měl moc.

Za železnou oponou se svět točil kolem trhu, za tou naší kolem sehnání.
 „Nemáme trh, máme vztahy,“ říkával s úsměvem jeden z ekonomů, který si po nocích přivydělával přeprodejem kopírek.

Zločin s vizitkou

Když se blížil konec sedmdesátých let, byla Praha rozdělená. Na jedné straně šedivý národ s výplatní páskou, na druhé tichá elita, která jezdila v zahraničních autech, nakupovala v Tuzexu a znala se s lidmi, kteří „mohli“.
 Zlodějina se stala profesí s vizitkou, obchodem se státním krytím.
 Násilí nebylo třeba – stačilo razítko, podpis a ticho.

Ringo Beran měl všechno: byt v Dejvicích, dvě auta a trezor plný bonů.
 V roce 1978 ho zatkli – ne kvůli podvodům, ale protože si dovolil příliš. Jednoho večera se opil a v baru na Národní třídě se hlasitě smál:
 „Já jsem větší komunista než všichni ti nahoře. Já přece dělám to samý – jen bez uniformy!“
 Do týdne zmizel. Říká se, že skončil v Jáchymově, jiní tvrdí, že utekl přes hranice s falešným pasem diplomata.

Epilog

Sedmdesátá léta zrodila zvláštní druh gangsterů – elegantní, tiché, se známostmi a šarmem.
 Už nestříleli ani neloupili. Kradli perem, úsměvem a přístupem.
 Byli to lidé, kteří se naučili žít v systému, jenž předstíral rovnost, a využívat ho proti němu.

Když se večer nad městem rozsvítila světla a z hospod se linula vůně rumu a točeného piva, mezi šedí kabátů se občas mihly lesklé boty, zlaté hodinky a úsměv, který říkal jediné:
 „Já vím, kde se to sežene.“

A právě tahle generace – veksláci, zlatá mládež, obchodníci se známostmi – připravovala půdu pro to, co přijde dál.
 Pro osmdesátá léta, kdy už se z černého trhu stane skutečný byznys, a z podsvětí se zrodí noví vládci po revoluci.