Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: AI
Mistři prstů: Kapsáři, kteří ovládli Prahu
Rok 1993. Praha je město, které po pádu režimu zažívá explozi života. V ulicích je cítit směs nadšení, zvědavosti i chaosu. Tramvaje praskají pod náporem turistů, na tržištích se prodává všechno možné i nemožné a lidé se teprve učí, jaké to je žít ve svobodě. A právě v tomhle novém světě se rozrostlo řemeslo, které nepotřebovalo pistoli, násilí ani výhrůžky. Potřebovalo jen dobrý cit v prstech, klidnou hlavu a dokonalé načasování. Kapsářství.
Mezi stovkami těch, kteří denně kroužili kolem Václaváku, Staroměstského náměstí nebo tramvaje číslo 22, se jeden muž stal legendou svého oboru. Jmenoval se Josef Novotný, ale celé podsvětí ho znalo jako Prstíka. Jeho prsty byly neuvěřitelné. Měl lehký dotek, který by mu mohl závidět i houslista. Už jako dítě dokázal rozvázat uzel, aniž si toho někdo všiml, a v patnácti letech už na Žižkově potichu trénoval v přeplněných tramvajích. Nebral skoro nic, jen drobné, aby se učil a neriskoval. Ale během jediné jízdy zvládl vyčistit pět kapes, a když z tramvaje vystoupil, nevypadal jako zloděj. Vypadal jako kluk, který se ztratil v davu.
V devadesátkách se kapsářské skupiny začaly organizovat podobně jako drogové gangy. Prahu zaplavily stovky nových lidí, kteří přijeli za rychlým výdělkem, a chaos byl dokonalý. Kapsáři nepracovali sami. Každý tým měl svého pozorovatele, který stál na zastávkách nebo v uličkách. Dával pozor na policii a vybíral vhodné oběti. Pak tu byli takzvaní držáci. Ti se v tramvaji nebo davu nenápadně přitlačili na člověka tak, aby necítil jiný dotek. A nakonec byli prstíci. Ti nejlepší z nejlepších. Ti, kteří měli samotný úkon vytažení peněženky provést během vteřiny, s přesností chirurga.
Prstík byl tím, kterého chtěl každý tým. Byl spolehlivý, tichý, neprovokoval, a navíc měl morální pravidla. Věci starým lidem a matkám s dětmi nebral. Tvrdil, že ti mají vlastní problémy a nepotřebují další. Zloděj s hranicí, dá se říct. Jenže jeho dovednosti ho nakonec stejně dostaly na místa, kde se podobná pravidla rozplývala jako pára.
Jeho nejslavnější kousek se odehrál v tramvaji číslo 22. Bylo to v listopadu, turisté se mačkali u dveří a u oken, fotili Pražský hrad a užívali si, že jsou ve městě, o kterém dřív jen četli v časopisech. Pozorovatel tehdy zahlásil bohatou skupinku japonských turistů. Jeden z nich měl peněženku v přední kapse bundy, což byla obrovská chyba. Prstík se přisunul nenápadně z boku, jako by se chtěl jen přidržet madla. Držák se z druhé strany jemně opřel do turisty, aby cítil jen jeho tlak. A pak to přišlo. Pohyb, na který policisté později vzpomínali jako na dokonalou ukázku kapsářského umění. Pravá ruka sklouzla podél zipu, dva prsty se sevřely, udělaly lehký trhavý pohyb a peněženka byla venku. Trvalo to půl vteřiny. Turista pokračoval v hovoru, nic netušil. Kurýr peněženku převzal o tři sekundy později a vystoupil na další zastávce, stejně nenápadně jako kdokoliv jiný.
Kapsáři se v devadesátkách pohybovali rychleji než policie, která byla zahlcená vším možným. Drogami, vraždami, mafií, pašeráctvím, domácími loupežemi. Kapsáři byli na žebříčku priorit až někde u dna. Přesto se v roce 1994 vytvořila v Praze jednotka, která se na ně měla zaměřit. Neoficiálně jim říkali „lovci prstů“. Jedním z nich byl kriminalista Radek Kunc, muž, který si dal osobní úkol – dostat Prstíka.
Sledování trvalo týdny. Prstík byl opatrný, ale přece jen podlehl rutině. A rutina je to, co u podobných lidí často rozhodne. Jednoho dubnového rána si jeho parta vytipovala postaršího Němce s ledvinkou. Vypadalo to jednoduše. Možná až příliš. Nebyl to Němec. Byl to policista v civilu. Ledvinka obsahovala malou skrytou kameru a uvnitř byla peněženka, která měla být zkušební návnadou.
Prstík udělal svůj klasický pohyb. Jemný, přesný, profesionální. A v té chvíli se na něj sesypali tři civilní detektivové. Nechal se odvést. Neříkal nic. Nevyjednával. Věděl, že je konec.
Ve vazbě mlčel jako kámen. Nepromluvil o své skupině ani slovo. Když ho soudili, dostal tři roky. Polovinu mu odpustili za dobré chování. A když v roce 1997 vyšel, Praha byla jiná. Ulice už nerostly divoce, policie byla rychlejší, a hlavně: na scénu nastoupily nové gangy, často zahraniční, mnohem agresivnější, bez pravidel. Zloději, kteří netahali peněženky jemně, ale trhali tašky a řezali kabelky. Řemeslo mizelo.
Dnes se říká, že Prstík žije někde u Berouna. Občas ho někdo zahlédne v hospodě, prsty má pořád jemné, ale už je nepoužívá na to, k čemu kdysi. Prý opravuje staré hodinky. Možná je to jen legenda. Ale ta legenda vystihuje dobu, kdy i zločin měl svůj styl a kdy se kapsářství bralo skoro jako forma umění. Prstík byl jedním z posledních, kdo to uměli s elegancí, kterou už nikdo nenavrátil.
Tak skončila éra mistrů prstů. Éra ticha, jemnosti a neviditelného doteku v přeplněné tramvaji. A s ní i jeden z nejpozoruhodnějších druhů zločinu, který kdy v českých ulicích existoval.
