Největší čeští lapkové, loupežníci a gangsteři - 8. díl

Zlatá éra gangsterů: Praha pod vládou elegantních zločinců

První republika, doba elegance, kaváren, swingové hudby a nových ideálů. Jenže pod blyštivým povrchem se rodilo cosi jiného. Města zbohatla, hranice se otevřely a společně s obchodníky, umělci a diplomaty se po republice rozlézali i ti, kteří znali jiné řemeslo. Nová generace kasařů, vyděračů a pašeráků už nepocházela z chudinských čtvrtí, ale často z bývalých vojáků, kteří neuměli žít bez rizika. A právě z nich se zrodili první skuteční gangsteři moderní éry.

Republika bez řádu

Po roce 1918 zmizel císař, ale nezmizely zbraně. Naopak – po celé zemi kolovaly vojenské pistole, granáty i výbušniny. Hranice s Rakouskem a Německem byly děravé, kontrola slabá. Tisíce veteránů se vrátily bez práce a často i bez iluzí. Někteří skončili jako hlídači, jiní jako kasaři.

Nová republika byla demokratická, ale zároveň překvapivě zranitelná – zákony teprve vznikaly a policie byla ve vleku nové doby. Tam, kde stát ještě tápal, rostlo podsvětí.

V Praze, Brně, Ostravě i Plzni se formovaly nové gangy. Už to nebyli divocí rváči z hospod, ale muži s přesným plánem, autem, informátory a kontakty na úřadech. Kasařina se změnila v sofistikované řemeslo. Zločinci používali vrtačky, rozbušky, chemikálie – i znalost novinářů, kteří jim svými články nechtěně dělali reklamu.

Gentlemani z podsvětí

Snad nejznámější z nich byl František Houdek, přezdívaný Gentleman z Vinohrad. Vysoký, uhlazený muž, který se oblékal u krejčího z Národní třídy a vozil se v automobilu Praga Piccolo. Byl pravidelným hostem kavárny Louvre, kde si četl noviny a zapisoval si poznámky do malého sešitu. Nikdo netušil, že si zapisuje časy, kdy se zavírají banky, klenotnictví a směnárny.

Houdek nekradl bez rozmyslu. Každý zásah měl promyšlený, předem si nechával udělat duplikáty klíčů a dokázal otevřít sejf během několika minut. Policie ho marně pronásledovala celé roky – pokaždé zmizel dřív, než dorazila hlídka. Když ho nakonec dopadli v roce 1932, našli u něj přesnou maketu sejfu z Poštovní spořitelny, na které trénoval. Soudce prý řekl: „Kdyby se narodil o století dřív, byl by slavným hodinářem. Teď je jen zlodějem s talentem génia.“

Brněnský klíčník a jeho dílna

Podobné příběhy se odehrávaly i na Moravě. V Brně působil Josef Krajíček, kterému se říkalo Klíčník. Vedl malou zámečnickou dílnu, ale jeho skutečným byznysem bylo vyrábění kopírovaných klíčů a falešných pečetí. Spolu s několika bývalými legionáři vytvořil gang, který vykrádal poštovní vozy a spořitelny. Používali vojenské automobily, falešné uniformy a doklady z ministerstva vnitra.

Když se v roce 1928 pokusili vyloupit banku na Joštově třídě, všechno proběhlo s vojenskou přesností – dokud jeden z nich nezpanikařil a nespustil poplach. Krajíček utekl a ztratil se v Rakousku. Zprávy tvrdí, že se tam stal mistrem klíčnictví a otevřel si legální podnik. Nikdo mu to nikdy nedokázal.

Pašeráci a valutáři

Zatímco kasaři vládli městům, venkov ovládli pašeráci. Československo mělo dlouhou hranici, kterou hlídalo příliš málo celníků. Všechno se pašovalo – alkohol, cigarety, látky, šperky, a hlavně valuty. Zlaté, dolary, libry – to byl nový zlatý důl.

Na jižní Moravě působil muž, kterému se říkalo Císař z Podyjí. Jeho síť měla napojení na celníky, železničáře i pošťáky. Valuty převáželi ve falešných dvojitých podlahách kočárů, v pneumatikách aut i v rámu jízdních kol. Jednou prý prošel kontrolou s kufrem plným bankovek a celník mu ještě pomohl kufr naložit do vozu.

V té době se v novinách objevilo slovo „valutář“ – a znělo stejně podezřele jako „kasař“. Byla to tichá válka mezi finančními úředníky a lidmi, kteří si z hranic udělali zlatou žílu.

Noční Praha a městské mýty

Noční Praha byla ve dvacátých a třicátých letech městem rozkoše a hříchu. Na nábřeží duněl jazz, na Vinohradech se tančilo do rána a ve sklepních barech se scházeli lidé, které nespojovala hudba, ale kšefty. Policie často věděla, kdo je kdo – ale přimhouřila oči, pokud někdo zaplatil.

V kabaretu U Zeleného stromu se scházeli kasaři i falešní obchodníci s valutami. Dívky z revuálních souborů dělaly poslíčky, kurýry i volavky. Každý, kdo chtěl něco vědět o pražském podsvětí, začínal právě tady. Pivo, cigarety, smích – a v koutě tiše domlouvaný lup.

Zrodil se i nový druh zločince – „obchodník v rukavičkách“. Ti, co nekradli přímo, ale zprostředkovávali, prali peníze a investovali do barů a heren. Byli vidět, ale nikdy se nešpinili. Když došlo k zatýkání, stáli už dávno na hranicích s Rakouskem.

Král Náplavky

Na vrcholu téhle pražské pyramidy stál muž jménem Karel K., přezdívaný Král z Náplavky. Vlastnil autodopravu, ale ve skutečnosti řídil organizovanou síť kapsářů, kasařů a překupníků. Všichni mu odváděli podíl a on na oplátku zajišťoval „ochranu“ – tedy ticho.

Karel nikdy nestřílel, nikdy se neúčastnil přepadení. Nosil tmavý oblek, drahé boty a měl kontakty na policii i v tisku. Když se někdo provinil, zmizel – někdy prý ve Vltavě, jindy prostě beze stopy. V roce 1937 ho policie konečně dopadla. Měl u sebe diplomatický pas, tři identity a účet v Curychu. V soudní síni se jen usmíval a řekl: „Město potřebuje pořádek. Já ho jen nabídl.“

Konec zlaté éry

Mnichov roku 1938 všechno změnil. Gangy se rozpadly, hranice obsadili Němci, a mnozí zločinci začali sloužit novým pánům. Někteří spolupracovali s gestapem, jiní se přidali k odboji – a pár z nich dělalo obojí zároveň.

První republika skončila a s ní i doba, kdy i zločin měl styl. Muži s klobouky, cigaretami a hedvábnými kravatami zmizeli v šeru okupace.

Zůstaly po nich historky, úřední záznamy a černobílé fotografie s nápisem „podezřelý“. A přesto – když se dnes mluví o prvorepublikovém podsvětí, zůstává v těch příbězích jisté kouzlo. Zločin měl tehdy tvář člověka, který dokázal být nebezpečný i okouzlující zároveň.

Byla to éra, kdy se z kasaře stal gentleman a z gangstera legenda.