Petr Dosoudil "Dostál" 
Vánoční speciál ze série Šumava od dávné historie po současnost
Zimní Šumava není jen pohlednicová krajina. Pod sněhem, mlhou a tichem se skrývá kraj paměti, bolesti i starých příběhů. Vánoční čas byl na Šumavě vždy obdobím, kdy se lidé více než jindy ohlíželi zpět, k předkům a k lesu samotnému. A právě tehdy se prý hranice mezi světem živých a mrtvých ztenčuje.
Nejde o pohádky pro děti. Jde o vyprávění, která se po generace šeptala v chalupách, na samotách i v hostincích. A každé z nich má své místo.
Boubínský prales
Les, který nikdy nebyl zkrocen
Boubín patří k nejstarším pralesům v Evropě a zároveň k nejčastěji zmiňovaným místům v šumavských legendách. Už dávní dřevorubci tvrdili, že zde les dýchá jinak. Zvuky se tlumí, orientace klame a člověk má pocit, že je neustále pozorován.
Právě zde se měl nejčastěji ozývat hejkal. Ne jako postava, ale jako hlas – volání jménem, smích, někdy pláč. Kdo se otočil nebo odpověděl, ten prý ztratil směr. Několik kronik z 18. století zmiňuje dřevaře nalezené umrznuté jen pár set metrů od cesty.
Boubín byl považován za les, kde se nechodí po setmění. A to pravidlo místní dodržovali i na Štědrý večer.
Chalupská slať
Světla, která nelákají náhodou
Chalupská slať u Borových Lad je dnes turistickou atrakcí. V minulosti to ale bylo místo strachu. Rašeliniště byla považována za brány do jiného světa a právě zde se nejčastěji objevovaly bludičky.
Svědectví mluví o drobných světlech v zimních nocích, která se pohybovala nízko nad zemí. Neutíkala. Čekala. Stačilo sejít z cesty, uklouznout a mokřina si člověka vzala.
Podle pověsti šlo o duše dětí, které se ztratily při cestě mezi vesnicemi, nebo o nepoctivé kupce. Na Vánoce byla slať považována za obzvlášť nebezpečnou – světla se prý objevovala častěji než jindy.
Poledník a Polední hora
Misto ticha a stínů
Masiv Poledníku, dnes známý díky rozhledně, má temnou minulost. Dříve šlo o oblast hlubokých lesů a izolovaných samot. Lidé zde popisovali náhlé ochlazení, zvláštní ticho a pocit, že čas plyne jinak.
Zde se měla objevovat bytost známá jako lesní muž – vysoká postava bez jasných rysů, která stála mezi stromy a nehybně pozorovala kolemjdoucí. Neútočila. Jen sledovala. Kdo utekl, zabloudil. Kdo šel klidně dál, většinou prošel.
Dodnes se říká, že Poledník si „vybírá“ lidi, kteří do lesa vstupují bez respektu.
Hrad Kašperk
Noční stráže, které nikdy neskončily
Kašperk, nejvýše položený královský hrad v Čechách, má bohatou historii i temné legendy. Nejčastěji se mluví o duších strážných, kteří měli zemřít při obraně hradu nebo v krutých zimách.
Noční návštěvníci i hlídači opakovaně popisovali kroky na hradbách, zvuk kovu a postavy mizící ve stínech. Nejčastěji právě v zimě, kdy hrad zůstával téměř opuštěný.
Vánoční noc byla podle pověstí časem, kdy se stráže vracely „na obchůzku“. Ne aby strašily,,ale aby hlídaly, co jim bylo svěřeno.
Zaniklé vesnice u hranic
Duchové bez domova
Kvilda, Bučina, Hůrka, Pohoří na Šumavě – jména míst, která dnes buď neexistují, nebo byla znovu osídlena. Odsun původního obyvatelstva zanechal hluboké rány. A právě zde vznikly příběhy o duších bez domova.
Lidé slyšeli hlasy v ruinách, hudbu bez zdroje, pláč. Nejčastěji o Vánocích, kdy se dříve rodiny scházely. Podle místních nejde o zlé bytosti, ale o vzpomínky, které se odmítly vytratit.
Divoký lov nad Modravou
Oblast kolem Modravy a Filipovy Hutě je spojena s legendou o Divokém lovu. V zimních nocích se měl ozývat dusot, vítr a štěkot psů. Průvod duchů měl trestat ty, kdo porušovali řád lesa – pytláky, násilníky, zrádce.
Kdo lov spatřil, měl se prý modlit a nehýbat se. Vánoce byly považovány za nejnebezpečnější noc v roce – právě tehdy se měl Divoký lov vydávat na cestu.
Šumava dnes
Les, který nezapomněl
Dnes máme navigace, značené cesty a moderní oblečení. Přesto se i dnes lidé ztrácejí. Ne vždy fyzicky. Šumava zůstává krajem, kde se neodpouští lehkovážnost.
Strašidla možná nemají podobu, jakou jim dali naši předkové. Ale jejich význam zůstává. Jsou varováním. Připomínkou, že les není jen prostor pro výlet, ale živý svět se svou pamětí.
A Vánoce? Ty jsou na Šumavě stále časem ticha. Když padá sníh, světla zhasnou a les mlčí, možná je lepší jen poslouchat. A neodpovídat, když vás někdo v dálce zavolá jménem.
