Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: Pixabay
Kraj prvních lidí a dávných legend
Než se Šumava stala domovem pastevců, dřevorubců a sklářů, byla královstvím divočiny. Nekonečný prales, v němž vládl klid, mlha a ticho, přerušované jen voláním jelenů a křikem dravců. Člověk sem přicházel váhavě, zpočátku jen na krátko, jako lovec, který sledoval stopy zvěře. A přesto právě tehdy, v těchto nejstarších časech, se začal rodit vztah člověka a Šumavy, vztah složitý, plný obdivu i strachu.
Stopy prvních lovců
Nejstarší známky lidské přítomnosti na Šumavě pocházejí už z doby kamenné. Archeologické nálezy z okolí Volar, Kašperských Hor nebo Sušice dokazují, že už před více než osmi tisíci lety sem zavítali lovci a sběrači. Tehdy byla Šumava chladnější, nehostinnější, ale zároveň plná zvěře – jelenů, losů i divokých prasat. Lidé žili v sezónních táborech, používali pazourkové nástroje a pohybovali se podle ročních období.
Nebyli tu natrvalo. Spíš jako by se hor dotýkali jen opatrně, s respektem. Zůstávali na okrajích, tam, kde les ustupoval loukám a rašeliništím. Hustý prales v srdci hor byl pro ně příliš temný, příliš neznámý. Možná i proto vznikly první pověsti o bytostech, které ho střeží.
Keltové – první „civilizace“ Šumavy
Když o několik tisíciletí později přišli Keltové, přinesli do kraje první skutečné stopy kultury. Keltská sídla – oppida – se rozkládala sice převážně v nížinách, ale i podhůří Šumavy bylo jejich územím. Zanechali po sobě zbytky cest, posvátná místa a snad i některé názvy, které přetrvaly v místní toponymii.
Keltský svět byl úzce spjat s přírodou. Věřili v duchy pramenů, lesů i kamenů. Vše mělo duši, všechno žilo. A právě tato víra dala základ mnoha šumavským legendám, které přežily i po příchodu křesťanství. Dodnes se vypráví o kamenech, které v noci svítí, o jezerech, jež nevrací mrtvé, nebo o zvířatech, která mají lidské oči.
Temná jezera a démoni z hlubin
Šumavská jezera patří k nejzáhadnějším místům v české krajině. Černé, Mlýnské, Laka, Plešné – každé má svou pověst. Lidé odjakživa cítili, že se v jejich tichu skrývá něco víc než jen voda. Nejznámější z nich, Černé jezero, se stalo symbolem té nejhlubší šumavské tajemnosti. Jeho hladina, zrcadlící temné smrky, prý kdysi skrývala vstup do samotného pekla.
Podle staré pověsti se kdysi dávno ve zdejších horách otevřela země a pohltila vesnici, jejíž obyvatelé znesvětili posvátný kámen. Na jejím místě se objevilo jezero – temné, klidné a bezedné. Až do dneška se vypráví, že v jeho hlubinách žije démon, který se zjevuje jen tomu, kdo v noci vysloví jeho jméno.
Moderní věda sice vysvětluje černou barvu vody jako přirozený důsledek rašelinného dna a nedostatku světla, ale staré příběhy mají sílu, kterou žádné vysvětlení nezbaví kouzla. Na Šumavě totiž realita nikdy nestojí úplně odděleně od legendy.
Hora, která slyší modlitby
Mnoho šumavských kopců nese jména spojená s vírou – Svatá hora, Tříjezerní slať, Andělská hora. Jedním z nejzajímavějších míst je Boubín, hora, která bývá označována za srdce Šumavy. Podle pověsti tu kdysi stával obrovský kámen, který „slyšel“ modlitby lidí. Když někdo prosil o pomoc s čistým srdcem, kámen se rozechvěl a přinesl mu znamení. Lidé k němu chodili ze široka daleka, poutníci, pastevci i nemocní.
Tento prastarý kult kamene možná sahá až do pohanských časů. Když později přišli křesťanští mniši, často stavěli své kapličky právě na takových místech, kde dříve stály keltské svatyně. Šumava se tak stala krajem, kde staré víry nikdy úplně nezmizely, jen se proměnily.
Zrození hranice
Už v raném středověku se Šumava začala formovat jako přirozená hranice mezi Čechami a Bavorskem. Husté lesy oddělovaly dvě kultury, dva světy. Ale místo nepřátelství zde často panovala výměna – lidé si předávali zvyky, příběhy i zboží. Právě z těchto dob pocházejí první zmínky o pašerácích – předchůdcích pozdějších legendárních figur, kteří se stali součástí šumavské identity.
Zatímco v údolích vznikaly první vesnice, vysoko v horách přetrvával starý svět – ticho, mlha a dávné příběhy. A tak se Šumava stala místem, kde se čas neztrácí, ale vrství.
Když mlha mluví
Šumava má zvláštní dar – dokáže proměnit ticho v příběh. Kdo se někdy ocitl uprostřed husté mlhy na Březníku nebo na Modravě, ví, že stačí chvíle a zvuky lesa se promění v hlasy. Lidé odjakživa věřili, že to k nim promlouvají duše dávných obyvatel hor – lovců, mnichů, dřevorubců, ale i těch, kteří v kraji zabloudili a nikdy se nevrátili.
Staré šumavské pověsti mluví o duších zaniklých vesnic, které se objevují při svátku Všech svatých. Když v noci zafouká vítr a mlha se zvedne, prý je slyšet klepání na dveře domů, které už dávno nestojí. Tohle prolínání minulosti a přítomnosti je pro Šumavu typické – jako by tu nikdy nic úplně nezmizelo.
Kraj, který má paměť
První lidé na Šumavě byli jen hosté. Ale jejich přítomnost a hlavně jejich příběhy se v krajině otiskly navždy. Z kamenů, jezírek a mlh se stala paměť, která přetrvává dodnes. Když jdete po staré stezce u Prášil nebo sedíte na břehu Plešného jezera, díváte se na tutéž krajinu, jakou viděli první lovci i Keltové.
Šumava není jen horami a lesy. Je to živý organismus, který si pamatuje na lidi, kteří tu žili, i na ty, kteří se báli vstoupit. A právě v té paměti spočívá její síla.
„Pokud máte osobní příběh ze Šumavy, napište nám! Na závěr naší série příběhů vybereme ty nejzajímavější a zveřejníme je.“ – Petr.d@life4you.cz
Zdroj: Redakce
