Iva (34): Miluji své děti, ale často toužím po dni, kdy bych byla úplně sama. Okolí me má za špatnou mámu

Kdybych to řekla nahlas před svou tchyní, pravděpodobně by mě vyobcovala z rodiny. Ale v koutku duše, tam, kde se skrývá má nejistota, se to občas ozve: Chci den volba. Jen jeden den, kdy nebudu muset slyšet „mami“, nebudu muset chystat svačiny a nebudu muset cítit tu tíživou zodpovědnost. Jsem hrozná matka, že?

Tohle je moje upřímná, bolestivá zpověď o mateřském vyhoření, o tlaku na dokonalost ze strany sociálních sítí i starší generace a o tom, jak těžké je přiznat si, že potřebuji vlastní prostor, aniž bych měla pocit, že selhávám.

My dvě proti světu: Start ze stejné čáry

Mám dvě úžasné děti. Syna (6) a dceru (4). Chtěla jsem je, byly vymodlené. Na začátku mateřství jsem byla plná elánu. Představovala jsem si, jak budeme tvořit, chodit na výlety, jak budu tou laskavou a vždy usměvavou mámou, kterou všichni obdivují.

Sociální sítě mě v tom utvrzovaly. Instagramové matky se svými upravenými dětmi, dokonalými svačinami a vždy čerstvou kávou v ruce na mě vyskakovaly na každém kroku. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nezačala srovnávat. A v tom srovnání jsem začala prohrávat.

Pomalé, tiché vyhoření

Bylo to plíživé. Začalo to tím, že mě ranní vstávání začalo iritovat. Všechny ty úkony, které jsem dřív dělala s radostí, se proměnily v povinnost. Moje mysl začala bloudit. V momentě, kdy jsem si s dětmi hrála s kostkami, jsem v hlavě plánovala nákup nebo si představovala, jaké by to bylo, kdybych teď prostě sbalila kufry a odešla na týden na wellness.

Pak přišly výčitky. „Jak můžeš takhle přemýšlet? Máš zdravé děti, spousta žen by za to dala všechno,“ ozýval se v mé hlavě tchynin hlas. „Podívej se na Petru z Instagramu, ta zvládá i podnikání a přitom je s dětmi 24/7,“ dodával hlas tichého, vnitřního kritika.

Konfrontace se starší generací

Moment zlomu přišel při jedné rodinné oslavě. Byla jsem vyčerpaná. Děti křičely, všude bylo jídlo a já cítila, jak se mi svírá hrudník. Když se mě tchyně zeptala, jestli nechci jít s dětmi na pískoviště, já, v afektu, odpověděla: „Ne, nechci. Chci pět minut sedět a nic nedělat.“

Tchyně se na mě podívala s výrazem, který v sobě skrýval všechno opovržení světa. „To si za nás nikdo nedovolil říct. Mateřství je oběť, Ivi. Musíš to vydržet.“

V tu chvíli se mi v hlavě ozvalo: Ale já to nechci jen vydržet. Já chci žít! Uvědomila jsem si, že jsem se v péči o rodinu úplně ztratila. Moje identita se scvrkla na „mami“ a já, Iva, jsem zmizela.

Hledání cesty ven

Trvalo to, ale začala jsem se učit. Začala jsem s maličkostmi. Požádala jsem manžela o dvě hodiny v týdnu pro sebe. Ne na nákup, ne na úklid, ale na procházku, na čtení knihy. Začala jsem se odpojovat od toxického Instagramu.

Ne, nejsem dokonalá máma. Pořád se přistihnu, jak toužím po dni bez dětí. Ale už se za to netrestám. Učím se, že i já mám právo na své potřeby. A že máma, která se stará i o své duševní zdraví, je pro své děti lepší, než ta, která se obětuje, ale uvnitř se hroutí.

Chcete se o své zkušenosti s rodičovským vyhořením podělit i vy? Napište nám na e-mail info@life4you.cz !