Můj první velký roadtrip po Evropě: Co mě tisíce kilometrů naučily a jaké chyby už nikdy neudělám

Když jsme s partnerem loni v létě balili auto na naši první velkou cestu po Evropě, měla jsem oči plné očekávání a v hlavě romantické představy. Viděla jsem se, jak s kávou v ruce pozoruji západ slunce nad mořem, zatímco náš vůz spolehlivě ukrajuje kilometry. Reálný život nám ale velmi rychle ukázal, že naplánovat si trasy na papíře je jedna věc a přežít tisíce kilometrů v praxi druhá.

Dnes už se všem těm zmatkům a krizovým momentům směju. Aby ale vaše první velká cesta autem proběhla hladčeji než ta naše, sepsala jsem největší lekce, které jsem si z ní odnesla.

1. Můj naivní itinerář: Místo zážitků jen hromada kilometrů

Moje první velká chyba? Chtěla jsem vidět prostě všechno. Vypadalo to tak snadno: ranní přejezd, odpolední prohlídka města, večerní přejezd do další lokality.

Jenže mapa nepočítá s kolonou u mýtné brány, rozkopanou dálnicí ani s tím, že si budete chtít v klidu sednout na kávu. Po třech dnech jsme byli neuvěřitelně unavení, z měst jsme si pamatovali jen stres z parkování a z jízdy se stala povinnost.

• Moje rada: Zpomalte. Dnes už vím, že méně je více. Maximálně 3 až 4 hodiny čisté jízdy denně a mezi dlouhými přejezdy si vždy naordinujeme den úplného klidu.

2. Dálniční poplatky aneb Zmatkování před hranicemi

Byla jsem přesvědčená, že všechno vyřešíme „za pochodu“. Výsledek? Zmatené hledání správného pruhu na mýtnici, kde navíc zrovna naše karta odmítala fungovat, a horké chvilky, když jsme zjišťovali, jak se vlastně platí elektronické známky v sousední zemi.

• Moje rada: Všechny elektronické dálniční známky kupuji zásadně předem z domova a výhradně přes oficiální státní weby (pozor na překupníky s přirážkami!). A v přihrádce u spolujezdce mám vždycky zásobu drobných v eurech pro případ, že selže terminál.

3. Past jménem „historické centrum“

Navigace nás nekompromisně vedla až k ubytování, které bylo v samém srdci starobylého městečka. Znělo to romanticky – dokud jsme se neocitli v uličce tak úzké, že jsem musela sklopit zrcátka a modlit se, abychom neškrábli lak o staleté kamenné zdi. O pokutě za vjezd do historické zóny, která mi přišla poštou o tři měsíce později, ani nemluvím.

• Moje rada: Už se do center měst nehrneme. Ubytování vybíráme buď s garantovaným parkováním, nebo auto necháváme na záchytném parkovišti na okraji a do centra dojedeme tramvají či projdeme pěšky. Ušetří to hromadu nervů.

4. Balení podle scénáře „co kdyby“

„Co když bude pršet? Co když půjdeme do divadla? Co když si ušpiníme boty?“ Do kufru jsme nacpali polovinu domácnosti. Výsledek byl ten, že jsem každé ráno přerovnávala čtyři tašky, abych našla jednu čistou kosmetickou taštičku.

• Moje rada: Balím podle kategorií do menších tašek a na cestu mám připravený jeden malý „přespávací batoh“. Když zastavíme jen na jednu noc, nevytahuji z kufru vůbec nic jiného.

5. Když vypadne signál (a příprava na krize)

Spoléhat se jen na to, že mám v mobilu neomezená data a všechno si vyhledám za jízdy, se mi vytstilo v momentě, kdy jsme v horském průsmyku ztratili signál i navigaci. A když k tomu připočtete defekt v neděli večer na opuštěném odpočívadle, má krizovka dokonalé kulisy.

• Moje rada: Do mobilu si ještě před odjezdem stahuji offline mapy, v autě mám papírovou rezervu a v kapse kartičku s telefonem na asistenci k pojistce. A hlavně – v kabině auta má své stálé místo velká láhev vody a deka.

Dnes už na naši první cestu vzpomínám s úsměvem. Všechny ty chybky z nás udělaly zkušenější cestovatele a ten pocit svobody, kdy vezmete klíčky od auta a prostě jedete, za to rozhodně stál.

Máte i vy za sebou nějaký cestovatelský přehmat, kterému se dnes už jen smějete? Nebo vás první velká cesta autem teprve čeká? Napište nám na mail info@life4you.cz, do předmětu napište PŘÍBĚH. Rádi si vaše příběhy přečteme a nejlepší uveřejníme.