Potrat jako zakázané slovo?

O přerušení těhotenství se nemluví, stejně jako se společnost stále neumí postavit k zamlklému těhotenství, porodu mrtvého plodu. V některých nemocnicích se již staví k rozloučení i psychické zátěži, která je na ženu kladena s velkým pochopením, jinde se stále můžou ženy setkat s nepochopením.

Právo na potrat, zvolit jej jako řešení své složité životní situace, má každá žena. Většinou k takovému rozhodnutí má důvod, který může být zdravotní, společenský, psychický, niterně soukromý. Nikdo ale nemá právo taková rozhodnutí soudit.

Umělé přerušení těhotenství je v Česku povoleno, není tomu ale tak ve všech státech světa. A nemusíme chodit daleko. Například v Polsku panuje radikální protipotratová politika. Stejně tak v Salvadoru, Spojených Arabských Emirátech, v Egyptě, na Maltě i v dalších státech.

Jak vysvětluje Johanna Nejedlová, zakladatelka organizace Konsent: „Čím víc se tématem interrupcí zabývám, tím víc se dozvím o dalších podobných drobných nařízeních, zbytečných komplikacích i útocích na lékaře i lékařky poskytujících interrupce. Za posledních 15 let jsme mohli sledovat 7 legislativních pokusů interrupce v ČR omezit. Z toho vyplývá jen jediné. Ani ve zdánlivě liberálním Česku právo na interrupce nemáme navždy jisté. Je jen na nás, abychom se o jeho ochranu zas a znovu zasazovali. Nikdo jiný to za nás neudělá. Československo, které interrupce povolilo na žádost ženy jako jedna z prvních evropských zemích v roce 1957, bylo průkopníkem v ochraně reprodukčních práv. Měli bychom se k tomuto prvenství zase vrátit. Jednou z cest je to, že se přidáme mezi státy, které završily hodnotovou debatu o právu na interrupce tím, že se rozhodly toto právo chránit v ústavně.“

Pokud vás zajímá, co vše se může přihodit, když se jedna žena rozhodne nenechat si dítě, které chce její partner, ona ne, začtěte se do knihy Jalová, kterou precizně sepsala Lucie Hřebečská. Seženete ji u všech dobrých knihkupců, rozhodně vás přinutí zamyslet se nad tím, co je v životě důležité: Vaše svoboda.