Markéta Pavelková 
Praktičtí lékaři v Česku se musí vyrovnávat se stále rostoucím náporem starších pacientů, kteří přicházejí do ordinací s kombinací několika chronických onemocnění a často užívají velké množství léků. Není výjimkou, že jsou zmatení, neví, jaké léky berou, nebo si nepamatují, proč jim původně byly předepsány. Lékaři jim pak opakovaně vysvětlují základní informace o jejich zdravotním stavu a léčbě. Nevhodná medikace nebo její nesprávné užívání totiž může u seniorů vést k pádům, zmatenosti, deliriu či zhoršení paměti.
„V praxi proto roli ‚geriatra první linie‘ přebírá právě praktický lékař. Ten často jako jediný odborník vidí pacienta v celém kontextu – nejen jeho jednotlivé diagnózy, ale i každodenní fungování, sociální situaci a reálné možnosti léčby. Taková péče je však velmi náročná, a to nejen z hlediska medicínských znalostí, ale také časově a organizačně. Lékaři se stále častěji pohybují na pomezí zdravotní a sociální péče,“ říká předseda Sdružení praktických lékařů MUDr. Petr Šonka. Diskuse o bezpečné léčbě seniorů, omezování velkého množství léků (polypragmazie) a lepší koordinace péče proto patří mezi hlavní témata letošního XX. kongresu primární péče, který se uskuteční 20. a 21. března v Praze.
Polypragmazie patří v ordinaci praktického lékaře k nejčastějším, ale zároveň nejméně systematicky řešeným problémům. „Organismus staršího člověka na léčbu reaguje citlivěji. Léky, které jsou u mladších pacientů běžně tolerované, mohou u seniorů vést k pádům, zmatenosti nebo zhoršení soběstačnosti. Proto je důležité pravidelně hodnotit, zda jsou všechny skutečně potřebné a zda jejich přínos převyšuje možná rizika,“ upozorňuje praktická lékařka MUDr. Astrid Matějková ze Sdružení praktických lékařů a Společnosti všeobecného lékařství, která je i členkou výboru České gerontologické a geriatrické společnosti.
Praktický lékař tak často musí medikaci pacienta doslova „skládat“ dohromady – z výpovědi samotného seniora, z lékového záznamu nebo z dokumentace jednotlivých specialistů. Součástí moderní péče se stává také tzv. depreskripce, tedy bezpečné snižování počtu užívaných léků. „U seniorů ale nelze jednoduše určit, kolik léků je ještě bezpečných. Je třeba probrat jeden za druhým, dát ho do souvislosti s diagnózami i preferencemi pacienta a doufat, že z toho vyjde smysluplný výsledek. Někdy jsou tři léky moc a jindy je dvanáct v pořádku. Je to ale časově velmi náročné,“ popisuje MUDr. Astrid Matějková.
U orientovaných seniorů se lékaři snaží domluvit na jednoduchém seznamu léků, který mají pacienti stále u sebe, například v peněžence. Lékaři také kontrolují lékový záznam, aby zjistili, kdy byl lék předepsán naposledy a zda si jej pacient skutečně vyzvedl v lékárně. U pacientů s kognitivním deficitem je situace ještě složitější. „Často právě podle zmatků v lékovém záznamu poznáme, že pacient není schopen léčbu správně užívat. Pak se ji snažíme zjednodušit – například podávat léky jednou denně nebo v době, kdy je u pacienta pečovatel,“ vysvětluje MUDr. Matějková, podle níž situaci komplikují ještě další věci. „Lékař často neví, jaký bude konkrétní doplatek za lék, přestože je důležité s pacientem probrat nejen proč lék užívat, ale také kolik ho bude stát. V lékárnách také dochází k častým záměnám léků, aniž by pro to byl medicínský důvod. Pro seniora je pak velmi obtížné dodržovat léčbu, když se mu název léku každé tři měsíce změní,“ vysvětluje MUDr. Matějková. Samostatnou otázkou jsou podle praktických lékařů výživové doplňky. Senioři se totiž často stávají cílem reklam a místo předepsaných léků užívají velké množství preparátů s nejasným přínosem pro zdraví.
Na prakticích často také zůstává zjišťování, zda pacient léky skutečně užívá a zda je užívá správně. U seniorů, kteří žijí sami doma, je přitom taková kontrola velmi obtížná.
Podle lékařů by pomohlo posílení terénní péče. „Ideální by pro to byly sestry praktických lékařů, které své pacienty dlouhodobě znají a mají přehled o jejich zdravotním a rodinném zázemí. Naplnila by se tak jedna z největších výhod primární péče – kontinuita, která snižuje nemocnost, závislost pacientů, počet návštěv pohotovosti i hospitalizací,“ soudí MUDr. Matějková. S tím souhlasí i MUDr. Petr Šonka: „Praktičtí lékaři chtějí, aby lidé mohli přirozeně stárnout doma, ve svém známém prostředí. S rostoucím počtem geriatrických pacientů by proto měl narůstat také počet praktických lékařů a terénních sester, které jsou pro ně při péči o seniory nepostradatelné. Zároveň je nutné, aby se tomu přizpůsobila i struktura zdravotnictví a nastavení úhrad zdravotní péče.“
S rostoucím počtem lidí v důchodovém věku lze očekávat, že podobných situací bude v ordinacích přibývat. Péče o geriatrické pacienty se tak stává jednou z nejdůležitějších oblastí primární zdravotní péče. Už dnes žije v České republice více seniorů než dětí. Podle odhadů budou lidé starší 65 let tvořit v roce 2030 přibližně 24 % populace a do roku 2050 se jejich podíl zvýší téměř na třetinu všech obyvatel.
