Stačí přece myslet pozitivně a mužů se netýkají. Znáte nejčastější mýty o úzkostech?
Markéta Pavelková 
Až třetina Čechů pociťuje symptomy deprese či úzkosti. Přesto se o těchto potížích často hovoří jen šeptem a stále je obestírá řada mýtů, které problémy bagatelizují. Také si myslíte, že pocity úzkosti lze zahnat pozitivním myšlením? Domníváte se, že mužům se vyhýbají a rozhodně byste na sobě poznali, kdyby vás úzkost trápila?
Úzkost. Stav, který může zásadně ovlivnit kvalitu života, protože narušuje spánek, zažívání, soustředění, mezilidské vztahy i celkové fungování. Odráží se také na tělesném zdraví. Podle loňského průzkumu digitálních terapeutických programů Mindwell trpí úzkostmi, depresemi nebo chronickým stresem až třetina Čechů. Z údajů ČPZP vyplývá, že v roce 2020 se s úzkostmi a stresem léčilo pětkrát více pojištěnců než se závislostmi na alkoholu či drogách.[1] Kvůli přetrvávajícím mýtům však lidé často příznaky přehlížejí a vyhledání odborné pomoci oddalují. O které mýty se tedy jedná?
Mýtus 1: Nestresuj se, musíš prostě myslet pozitivně
„Určitě na zítřejší schůzku dorazím pozdě. Uletí nám letadlo. Zakoktám se a lidé se mi budou smát.“ Úzkost se projevuje jako nepříjemný pocit napětí a ohrožení, který může mít podobu mírného neklidu, ale i paniky. Mohou ji doprovázet tělesné příznaky jako zvýšené pocení, bušení srdce, problémy s koncentrací, zadýchávání se nebo třeba zažívací potíže. Možností, jak s úzkostí pracovat, je celá řada, rozhodně však mezi ně nepatří doporučení typu: „Nestresuj se. Ale vždyť to nic není. Prosím tě, co se asi tak může stát? Prostě mysli pozitivně.“
Pozitivní myšlení ani zlehčování pocitu úzkosti totiž situaci nevyřeší. „Pokud je úzkost nadměrná, pozitivní myšlení obvykle nestačí. Úzkost je stav, který je spojen s tím, že vnímáme nějaké nebezpečí a potřebujeme mu věnovat pozornost. Tak je nastaven i náš mozek. Říct si, že to bude v pořádku, tedy obvykle nebude fungovat, naopak v některých situacích může přispívat k udržování úzkosti. Co naopak může fungovat, je řešení reálných problémů, které k úzkosti vedou, práce se zaměřením pozornosti nebo různé techniky práce s úzkostnými myšlenkami, mimo jiné i mindfulness. V některých případech je lepší obrátit se na pomoc odborníka, který s úzkostí umí pracovat,“ vysvětluje psychiatr MUDr. Kryštof Kantor, Ph.D., z Mindwell. Nesprávně zvolený způsob komunikace může v člověku s úzkostmi podpořit pocit, že si za svůj stav může sám, protože se dostatečně nesnaží.
Mýtus 2: Mužů se úzkost netýká. Ti to prostě zvládnou
Podle rozšířených stereotypů má být muž racionální, klidný a silný. Realita je ovšem jiná. Úzkostné poruchy si nevybírají podle pohlaví a trápí stejnoměrně jak ženy, tak muže. Muži však mohou někdy své potíže projevovat netypicky a maskovat je zvýšenou podrážděností či třeba impulzivitou. Také se častěji odmítají svěřit a chtějí své potíže vyřešit sami.[2] Mnohdy se tak k řešení situace s pomocí odborníka odhodlají až po kolapsu, fyzickém úrazu nebo třeba partnerském rozchodu.
Mýtus 3: Přece poznám, jestli mám úzkost!
Mezi lidmi obvykle panuje představa, že by určitě poznali, kdyby je trápily úzkosti. Byli by přece nervózní a vystrašení, bledí, třásli by se a nemohli by popadnout dech. Pravda je ovšem mnohem tišší a příznaky úzkosti mohou být velmi nenápadné, snadno zaměnitelné s jinými obtížemi. „Úzkost má četné tělesné projevy. Souvisí to s tím, že normální funkce úzkosti je připravit se na hrozící nebezpečí. Proto se v úzkosti aktivují tělesné systémy, které jsou spojeny s fyzickým výkonem a umožňují nám lépe běžet nebo se bránit,“ vysvětluje MUDr. Kryštof Kantor, Ph.D. Pokud je ale úzkost dlouhodobá nebo nepřiměřená situaci, tělesné příznaky jsou spíše obtěžující a mohou člověka vést k opakovaným návštěvám lékařů. Lidé tak často podstupují různá vyšetření ve snaze odhalit příčinu potíží. „Pro některé lidi je velmi těžké si propojit prožitek emoce a tělesné projevy, a pak mohou vznikat různé poruchy, o kterých někdy také mluvíme jako o psychosomatických,“ dodává Kantor.
Mýtus 4: Úzkost je potřeba, chrání nás před nebezpečím
Je důležité rozlišovat mezi úzkostí a strachem. Strach i úzkost jsou přirozené reakce, které nás mají chránit a připravit na náročné situace. Strach se objevuje v konkrétních situacích, kdy hrozí reálné riziko, třeba při nehodě nebo útoku. Úzkost je méně konkrétní – mnohdy jde o neurčité obavy z toho, co by se mohlo stát. V přiměřené míře nám úzkost může prospívat. Udržuje nás ve střehu, nutí nás přemýšlet dopředu. Problém nastává ve chvíli, kdy reagujeme silnou úzkostí i na situace, které už pro nás nepředstavují reálnou hrozbu. Naše tělo i mysl ale spustí stejný poplach, jako kdyby šlo o život. A právě tehdy začíná být úzkost škodlivá a může vést k psychickým i tělesným potížím. Pokud úzkost nebo strach trvají dlouho nebo jsou příliš intenzivní, mohou přerůst v psychickou poruchu.
Mýtus 5: Terapie je jen pro ty, co to nezvládnou sami
Lidé se často obávají vyhledat odbornou pomoc a mají pocit, že své potíže přece dokážou zvládnout sami. Uvádí se, že až dvě třetiny lidí, kteří by mohli profitovat z psychiatrické péče, ji nikdy nevyhledají. Je však důležité si uvědomit, že terapie není poslední záchrana. Jedná se o běžný nástroj duševní hygieny, stejně jako sport, zdravá strava nebo kvalitní spánek. Pomáhá tak i těm, kteří v běžném životě fungují, jen cítí, že nejsou úplně ve své kůži. Není třeba čekat, až se potíže rozvinou a stanou se chronickými. Navíc se dnes dá terapie absolvovat online, tedy z pohodlí domova, bez zdlouhavého čekání na termín.
„Včasná intervence dokáže předejít rozvoji závažnějších duševních poruch. Specializovaný odborník může pomoci odhalit příčiny úzkostí i jejich dynamiku a naučí techniky, jak úzkost zvládat,“ říká MUDr. Kryštof Kantor, Ph.D. „Vysoce účinnou a ověřenou metodou, která je vhodná i pro online formu konzultací, je kognitivně-behaviorální terapie. Ta učí rozpoznat a změnit negativní myšlenkové vzorce, které mohou být příčinou obtíží,“ uzavírá lékař.
