Petr Dosoudil "Dostál" 
Foto: Pixabay
Kraj sklářů, mnichů a dřevorubců
Když středověká Evropa vstupovala do věku hradů a klášterů, Šumava zůstávala stále na okraji zájmu. Hory byly drsné, nehostinné, a přece lákaly, dřevem, vodou i tichem, které se stávalo útočištěm pro ty, kdo hledali klid i víru.
Mniši v divočině
První, kdo se odvážili usadit v hlubokých lesích, byli mniši. Založili tu malé osady a pustevny, často poblíž pramenů nebo starých keltských svatyní. Cisterciáci z Vyššího Brodu či premonstráti z Milevska pronikali dál do hor a zakládali klášterní hospodářství.
Kácet les, obdělávat kamenitou půdu a žít v drsném podnebí, to byla dřina, ale zároveň duchovní výzva. Mnichům se podařilo z neprostupné divočiny vytvořit první ostrůvky lidské přítomnosti. V kraji se objevily první kapličky a kříže, které měly chránit poutníky i dřevorubce před neštěstím.
Stezky mezi světy
Zároveň vznikaly první zemské stezky – cesty, které spojovaly Čechy s Bavorskem. Jednou z nejvýznamnějších byla Zlatá stezka, vedoucí z Pasova přes Vimperk a Prachatice do Prahy.
Po ní putovalo zboží, myšlenky i příběhy. V době, kdy většina Evropy žila v hranicích svých panství, byla Šumava místem setkávání. Na tržištích se tu mísila němčina s češtinou, vůně obilí se smůlou z pryskyřice, a v noci se v hospodách vyprávěly legendy o světlech v lesích.
Když sklo zpívalo
Od 14. století se Šumava začala měnit. Lesy poskytovaly nejen dřevo, ale i pisek – základní surovinu pro výrobu skla. První hutě vznikly poblíž říček a potoků, kde byla voda pro pohon i chlazení.
Sklenáři byli zvláštní lidé, putovali z místa na místo, podle toho, kde ještě zbylo dost dřeva. Když les kolem hutě vyčerpal sílu, huť zanikla a v lese zůstaly jen zarostlé základy a střepy, které se na jaře třpytily v mechu jako kapky duhy.
Ze Šumavy putovalo sklo do celého světa. Jemné poháry a barevné perly zdobily stoly v Salzburgu i Benátkách. Kraj, který býval zapomenutým koncem světa, se stal místem zručnosti a tichého bohatství.
Dřevo, voda a oheň
Dřevo bylo pro Šumavu životem i zkázou. Bez něj by nebylo hutí ani tepla, ale jeho těžba pomalu měnila tvář hor. V 16. století začala vznikat první plavební zařízení – umělé kanály, po nichž se plavilo dřevo až do Vltavy a dál do Prahy.
Nejznámějším z nich se stal později Schwarzenberský plavební kanál, technický zázrak své doby. Ale už dávno před jeho vybudováním si šumavští dřevorubci a plavci vydobyli pověst tvrdých, statečných lidí, kteří uměli číst v řeči lesa i vody.
Kraj pod křížem a mečem
Šumava nikdy nebyla krajem válek, ale jejich ozvěny sem doléhaly. Za husitských bouří tu hořely některé kláštery, jindy zase místní poskytovali útočiště pronásledovaným. V době třicetileté války se hory staly úkrytem pro dezertéry a zběhy, kteří v temných lesích přežívali celé zimy.
Z těchto dob pochází mnoho pověstí o tajných údolích a pokladech zakopaných pod starými jedlemi – o vojácích, kteří se nevrátili, a o světlech, která bloudí nocí jako duše neklidných.
Lidé, kteří mluvili s horami
Když se po válkách kraj znovu probouzel, přicházeli sem noví osadníci – Češi i Němci. Zakládali vesnice, paseky, sklářské hutě. Byli to lidé, kteří žili v těsném sepětí s přírodou. Každý strom, každá studánka měla své jméno.
Věřili, že hora slyší, když k ní promlouvají, a že kdo poruší rovnováhu lesa, dočká se trestu. Mnohé staré zvyky přežívaly po staletí – zapalování ohňů na svatého Jana, oběti pramenům či tiché prosby u kamenů, které „dýchají“.
Šumava v proměně
Z někdejší divočiny se stával kraj lidí. Ale duše Šumavy – její mlha, ticho a zvláštní smutek – přetrvala. Každá generace tu přidala svou vrstvu, stejně jako letokruhy stromů.
A kdo dnes kráčí po starých stezkách u Vimperka či Volar, může pod nohama cítit ozvěnu staletí – tlukot dřevorubecké sekery, zpěv sklářů i modlitbu mnichů v ranním oparu.
