Markéta Pavelková 
Antidepresiva patří mezi léky, u nichž mohou i vrozené rozdíly v metabolismu výrazně ovlivnit účinnost a snášenlivost léčby. Zatímco jednomu pacientovi zvolený přípravek pomůže bez větších obtíží, u jiného se mohou objevit nežádoucí účinky nebo jen slabý efekt. Právě zde může sehrát důležitou roli farmakogenetika, která ukazuje, jak tělo konkrétní léčivou látku zpracovává a proč stejná medikace nepůsobí u všech stejně.
Antidepresiva dnes patří mezi často předepisované léky v péči o duševní zdraví a jejich spotřeba dlouhodobě roste. V roce 2023 tvořila 58 % všech léčiv užívaných v této oblasti. Z toho důvodu se stále větší pozornost obrací k nástrojům, které mohou léčbu zpřesnit už na jejím začátku. Pokud totiž nefunguje podle očekávání, neznamená to jen frustraci pro pacienta, ale také riziko dalšího zhoršování psychického stavu.
„Nejvíce léků, ke kterým jsou vydána takzvaná farmakogenetická doporučení, spadá právě mezi psychofarmaka, zejména antidepresiva. Velká část těchto léků je odbourávána jaterními enzymy, jejichž aktivita se mezi jednotlivými lidmi výrazně liší. A tento rozdíl je podmíněn geneticky, tedy změnami v DNA,“ vysvětluje Mgr. Hana Sládková Kavínová, vědecká specialistka společnosti GHC Genetics.
Proč stejný lék nepůsobí u každého stejně?
Rozdílná aktivita jaterních enzymů je vrozená a rozhoduje o tom, zda bude léčba účinná a dobře snášená, nebo naopak problematická. Pokud organismus odbourává léčivou látku příliš pomalu, může její hladina v krvi narůstat a zvyšovat riziko nežádoucích účinků. Jestliže ji naopak zpracovává příliš rychle, lék nemusí působit dostatečně silně. Genetika tak ovlivňuje jak snášenlivost léčby, tak její samotný účinek.
„Stejné geny ovlivňují aktivitu klíčových enzymů směrem nahoru i dolů, což vede ke změnám plazmatických koncentrací léčiva. Vysoké hladiny léku v krvi pak vyvolají nežádoucí účinky a nízké naopak způsobí nedostatečný efekt,“ říká Sládková Kavínová. Mezi nejlépe prozkoumané geny s praktickým dopadem na léčbu antidepresivy patří především CYP2D6 a CYP2C19.
Když léčba nefunguje podle očekávání
Pokud zvolená antidepresivní léčba pacientovi nevyhovuje, nemusí to automaticky znamenat, že problém je v samotném léku. Často jde právě o to, že se v konkrétním organismu pohybuje mimo optimální terapeutické rozmezí. Mezi častější nežádoucí účinky patří například nevolnost, nechutenství, poruchy spánku, sucho v ústech, pocení nebo sexuální dysfunkce.
„Velkým problémem je i léčba s nedostatečným účinkem. Může vést k progresi základního onemocnění, což například u deprese může vést až k sebevraždě,“ popisuje odbornice.
Farmakogenetika jako další vodítko pro lékaře
Farmakogenetika může být cennou pomůckou při rozhodování o dalším postupu. Psychiatr se v běžné praxi rozhoduje podle doporučených postupů a klinických charakteristik pacienta, bez genetického vyšetření ale předem nevidí, jak konkrétní organismus některé léky odbourává. To často znamená, že je potřeba vyzkoušet více přípravků nebo dávek, než se podaří najít skutečně vhodné řešení.
„Pokud lékař nemá k dispozici farmakogenetické vyšetření, nemůže vědět, že pacient některé léky prakticky neodbourává. Takže vyzkouší několik různých léků, než najde ten správný,“ shrnuje Sládková Kavínová. Zkušenosti z praxe přitom ukazují, že genetické výsledky mohou mít velmi konkrétní přínos. U mladé pacientky s těžkou depresivní poruchou, která byla opakovaně hospitalizována, vyzkoušela více léků i kombinací psychofarmak a potýkala se s řadou nežádoucích účinků, ukázalo vyšetření, že šlo o pomalou metabolizátorku izoenzymu CYP2D6. Její stav se následně podařilo stabilizovat čtvrtinovou dávkou jednoho z léků, který už dříve užívala, jen v nevhodně nastavené dávce.
Test, který může léčbu zpřesnit
Ve společnosti GHC Genetics je pro tyto účely k dispozici farmakogenetický test PharmaGen, který se zaměřuje na geny CYP2D6 a CYP2C19. Výsledek vyšetření může ukázat, jaké genetické varianty byly u pacienta nalezeny, jak ovlivňují aktivitu příslušných enzymů a co to může znamenat pro účinnost léčby i riziko nežádoucích účinků. Lékař tak získává další informaci, která mu může pomoci při volbě vhodnější medikace nebo při úpravě dávkování.
„Výsledek ukáže, zda má pacient změněnou aktivitu enzymu a zda je snížená či zvýšená. Dále uvádíme, jakým způsobem to ovlivňuje účinek léků a seznam léčiv, která jsou tímto enzymem primárně metabolizována. Lékař pak může nasadit medikaci přesněji a výrazně se zvýší šance, že léčba bude účinná, ale přitom neuškodí,“ uzavírá Hana Sládková Kavínová. Farmakogenetické vyšetření samozřejmě nenahrazuje lékařské rozhodování, může ale představovat důležitý dílek skládačky, který pomůže léčbu zpřesnit a zkrátit cestu k terapii, jež bude pro konkrétního pacienta skutečně fungovat.
