Novinka od autorky bestseleru Šepot z lesa Kateřina Surmanová: ZVEDÁ SE VÍTR

Píše se rok 1997 a jižní Moravu sužují katastrofické povodně. Ve stínu všepožírajícího živlu navíc dojde v Hodoníně k vraždě…

Mrtvolu krásné dívky najde v lese parta dětí a rozhodne se vypátrat viníka. Jeden z kamarádů, Filip, má totiž zvláštní dar: dokáže komunikovat s duchy. Když zanedlouho policie zatkne pachatele, každý si myslí, že je po všem, ale smrt je nenasytná šelma.

Uplyne víc jak dvacet let a ničivá síla se na Hodonín žene znovu. Přichází tornádo a s ním se vrací všechny staré příběhy, traumata a bolesti, které trápí obyvatele i město. Osud se snaží opsat kruh a dokonat tragédii – a Filip se mu chce postavit. Ale pokud má neštěstí odvrátit, musí se bývalá parta dát zase dohromady a čelit tajemné síle společně.

Zvedá se vítr, na krajinu padá temnota a kamarádi stojí tváří v tvář vlastním pochybám, přírodě i času…

Ukázky z knihy ZVEDÁ SE VÍTR:

Cholerická obloha se roztavila do stékajících modřin, tornádo sklízelo pně a domy, nezdržené a nenasycené. Čtveřice dospělých s dívenkou, která z dopuštěného milosrdenství hluboce usnula, se otočila zády k zející propasti, na jejímž dně se rozlévala nicota. Filip se rozběhl v čele skupinky, věděl, že na něj kamarádi spoléhají: musel je dovést do bezpečí, musel být jejich kompasem. Do plecí se jim opřel poryv a nelidský skřek, zvuk, který vzdáleně připomínal volání pumy a zároveň se vzpíral čemukoli v mantinelech vezdejšího poznání. Neohlédli se, ani by je to nenapadlo, a nepotřebovali, aby Radek ocitoval pasáž o Lotově ženě: i když mu vytanula. Filipovi dalo zabrat, aby se soustředil, když jím lomcovala zimnice, hrůza a tryskem upaloval s milovaným břemenem na rukou, když je do krku štípaly odštěpky zdiva, kůry a sálavý dech, jenž nemohl být větrem. Až najednou se před ním vyloupl chvějivý vektor jako trojrozměrný obraz, kterému se dlouho nechtělo z papíru, ale pak už nebylo možné jej přehlédnout. Ze zbytků energie vydoloval zrychlení, běžel silnicí k zoo a k nadjezdové lávce přes silnici na Břeclav. Těsně za ním se držela jeho malá družina; tam, kde před minutou stáli, už řádili větrní dervišové. Z borovic si dělali párátka, z černých zubů si dolovali zbytky Hrušek a kousky Moravské Nové Vsi, odhodili trám a dusali dál.

„Jde to přímo za námi,“ varovala Mína, „uhněme!“

„Taky myslim, tohle je sebevražda,“ vymáčkl Roman z namáhaných plic.

Filip zprudka zakroutil hlavou.

„Věřte mi,“ zakřičel, vysprintoval na lávku a po ní dál do lesa, kudy stezky ubíhaly k rybníkům na Písečném, k čirému prameni Kohútku a k jabloňovým sadům Bojanovic. Tam, co se procházel Libor Slovák, když mu srdce rozdíral smutek z rozchodu a ubíhaly poslední minuty života, jak ho znal. Přátelé Filipa následovali, nezaváhali. Na temena jim dorážela tlaková vlna, bolestivě je šlehaly úlomky odlétající z rozpoutané vřavy.

Nedbali na to, jen běželi.