Ten pocit syrového masa rozžvýkaného mezi mými zuby… Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok.
Dosud žila v úloze obyčejné ženušky, přesně podle přetrvá-vajících konzervativních představ v ekonomicky rychle se rozvíjející, nicméně společensky v určitých směrech stále velmi zkostnatělé Jižní Koreji. Bez zbytečných řečí poslušně plnila manželova přání, vařila jeho oblíbená jídla, vypravo-vala ho do práce a čekala na něj do pozdních hodin, kdy se on vracel z dlouhých firemních večeří. Ted však chce uniknout kruté nadvládě masožravosti a přimyká se k rostlinnému světu – tak moc, že ji obrazy květin na nahém těle svedou až k zakázanému sexuálnímu poměru…
Nové vydání románu jihokorejské autorky, oceněného v roce 2016 Mezinárodní Man Bookerovou cenou.
Ukázka z knihy:
Dokud se moje žena nestala vegetariánkou, nikdy mě nenapadlo, že by mohla být v jakémkoliv směru výjimečná. Abych řekl pravdu, když jsem ji potkal poprvé, nijak mě nezaujala. Postava ani příliš malá, ani vysoká, vlasy ani příliš dlouhé, ani krátké, zavadlá pleť se žlutým nádechem, poněkud vystupující lícní kosti vedle úzkých očí překrytých epikantem, oblečení neurčité barvy, jako by se bála čehokoliv, co by mohlo být považováno za výraz osobitého stylu. V černých lodičkách toho nejzákladnějšího tvaru kráčela směrem ke stolu, u něhož jsem na ni čekal. Chůzí, která nebyla ani rychlá, ani pomalá, ani energická, ani bez života.
Oženil jsem se s ní, protože ruku v ruce s absencí zvláštního kouzla se zdálo, že nemá ani výrazné nedostatky. Její nekomplikovaná povaha postrádající originalitu, vtip či šarm mi naprosto vyhovovala. Nemusel jsem jí za každou cenu věšet na nos, jak jsem sečtělý a světaznalý, abych na ni patřičně zapůsobil. Nemusel jsem při každém zpoždění uhánět jako o život, protože se nezlobila, když jsem nepřišel na schůzku včas. Nemusel jsem se cítit zahanbený při pohledu na muže ze stránek módních katalogů, protože mě s nimi nesrovnávala. Nerozčiloval ji ani můj vystouplý pupek, který mi začal růst už před třicítkou, ani vyzáblé nohy a předloktí, na kterých se mi přes veškeré úsilí nepodařilo vytvarovat svaly, ani malý penis, který byl skrytým zdrojem mého komplexu méněcennosti.
Nikdy jsem si neliboval v extrémech. Jako malý jsem si troufal jen na mladší děcka, která mě byla ochotna uznat za vůdce pouličního gangu, později, když jsem vyrostl, jsem se přihlásil na průměrnou vysokou školu, kde jsem měl nejlepší šanci dosáhnout slušného stipendia, a po studiích jsem se spokojil se zaměstnáním v malé firmě, kde si cenili mých nevalných schopností a vypláceli mi za ně měsíční mzdu, která sice nebyla přehnaně štědrá, ale aspoň se objevovala na účtu s železnou pravidelností. Proto jsem se také zcela přirozeně rozhodl oženit s dívkou, která se mi jevila jako naprosto obyčejná. Měl jsem za to, že všechny ty krásné, inteligentní, vyzývavě smyslné ženy a dcery z bohatých rodin by mi od první chvíle jenom přidělávaly vrásky na čele.
Přesně podle mých očekávání plnila roli obyčejné manželky do puntíku. Každé ráno vstala v šest hodin a k snídani mi připravila misku rýže, polévku a kousek ryby. Dokonce po troškách přispívala do rodinného rozpočtu penězi z brigády, kterou si byla zvyklá přivydělávat ještě předtím, než jsme se vzali. Pracovala jako pomocná pedagogická síla na večerní škole počítačové grafiky, kde kdysi absolvovala roční kurz, a pro jedno komiksové nakladatelství dělala z domova drobné grafické práce spočívající zpravidla pouze v tom, že vkládala texty do komiksových bublin.
Má žena toho nikdy moc nenamluvila. Stávalo se velmi zřídka, že by mě o něco žádala, a ať jsem se domů vrátil v libovolnou pozdní hodinu, nijak neprotestovala. Nedomáhala se ani toho, abychom o svátcích, kdy jsme čas trávili společně, vyráželi někam na jídlo nebo za zábavou. Zatímco jsem se celé odpoledne povaloval u televize s ovladačem v ruce, žena se zavírala do svého pokoje. Zřejmě si dělala svou práci nebo si četla. Jestli se dalo říct, že měla nějaký koníček, pak to bylo právě čtení knížek, ale už jen obálka většiny z jejích titulů vypadala tak nudně, že bych se nenamáhal knihu ani otevřít. Vycházela ven teprve v době jídla, kdy se mlčky pouštěla do vaření. Život s takovou ženou opravdu nemohl být považován za nějaké dobrodružství. Když jsem však na druhou stranu uvážil, jak nepříjemné mi byly manželky kolegů a známých, které své muže tisíckrát za den naháněly po telefonu, bez ustání otravovaly svými výčitkami a vyvolávaly ukřičené hádky, cítil jsem se za svou ženu vděčný.
Han Kang (*1970) je jihokorejská autorka pocházející ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům.
Její první prózou přeloženou do angličtiny byla Vegetariánka, za niž roku 2016 získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Kniha vyšla v pětadvaceti zemích, česky v Odeonu roku 2017. Za román Kde kvete tráva (anglicky vyšla pod názvem Human Acts, č. 2018) obdržela spisovatelka Malaparteho cenu (2017). V obou románech zkoumá Han Kang podstatu zla v lidské přirozenosti a otázku nevyhnutelnosti násilí. Jako třetí titul vyšla česky roku 2019 meditativní Bílá kniha.
Další informace naleznete na webu http://www.han-kang.net/
Han Kang: Vegetariánka, přeložila a doslov napsala Petra Ben-Ari, vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna – svazek 193 – 2. vydání, 208 stran, doporučená cena 399 Kč
