Jak Češi hráli světovou ligu v diplomacii Tomáš Kopečný: V BOJOVÉM REŽIMU

Když Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, nikdo neměl připravený návod, co dělat. Tomáš Kopečný tehdy působil jako náměstek na ministerstvu obrany – a během pár dní se ocitl uprostřed úsilí, které dalece přesahovalo jeho funkci i běžné fungování státní správy.

Česko se jako jedna z prvních evropských zemí pustilo do rozsáhlých dodávek zbraní na Ukrajinu. S podporou politické reprezentace a díky mimořádnému nasazení lidí napříč státem se podařilo hledat cesty tam, kde zatím žádné nebyly: propojovat potřeby Ukrajiny s českým obranným průmyslem, shánět po světě techniku a munici a vytvářet systém, z něhož později vyrostla česká muniční iniciativa.

Tomáš Kopečný byl přímo u toho. Zavádí nás do zákulisí jednání, kam veřejnost běžně nevidí. Ukazuje, jak fungují vysocí úředníci, diplomacie a vztahy mezi státy i proč někdy malá země dokáže jednat rychleji než velmoci. Mimořádně zajímavý pohled na první roky války je zároveň příběhem o improvizaci, důvěře, přátelství i odvaze převzít odpovědnost. A o tom, čeho je český stát schopen, když se politická vůle potká s lidmi, kteří místo důvodů, proč něco nejde, hledají způsob, jak to udělat.

Ukázka z Úvodu knihy:

Jako úředník sloužící státu, obzvlášť v oblasti obrany, bezpečnosti, armády, je to ze všech hledisek samozřejmost, pokud možno neventilovat nic ven. Emoce do téhle práce nepatří. V terminologii na ně není vůbec místo, nejsou jen znakem slabosti, ale hlavně neprofesionality. Osobní pohled na bojovou situaci zbytečně zdržuje a zatemňuje prostor, který máme k tomu, abychom doručili výsledek, který pomůže, zachrání životy. Role úředníků na ministerstvu obrany nebo generálním štábu je kromě politického zadání a řízení primárně podpůrná a logistická – zajistit pro naši armádu vše, co potřebuje, aby nás mohla ochránit, ať už je nasazená kdekoliv.

Moje role byla dělat tohle pro armády cizích států tím, že jim dodáme české zbraně a zbraňové systémy. Vždycky jsem to vnímal tak, že se nesmí stát, aby tahle moje práce přinesla na svět víc utrpení, než kterému zabrání. To byl asi hlavní motor a kotva, kterou mi dala studia genocid, světového bezpečnostního systému a filozofie etiky.

Jak zabránit těm největším hrůzám? Jak naplnit ono „nikdy více“, kterým jsme se v Evropě a Americe po holokaustu obalili jako jedním z hlavních pilířů smyslu našich společností a politických systémů?

S holokaustem už neudělá nikdo z nás nic, ale v Africe, na Balkáně a na dalších místech se to za mého dětství a mládí zas a znovu opakovalo, i když v menším rozsahu. Zabránit tomu, omezit rozsah, pomoci obětem – tím jsem se chtěl od počátku vysokoškolských studií zabývat, tam být užitečný ve světě, kde jsem pořád hledal nějaký smysl. Skoro devět let jsem se snažil tohle nějak dělat za ministerstvo obrany, za český stát. Pro mě samotného nejvíc paradoxně tím, že jsem po většinu času brázdil se zbrojaři všechny kontinenty.

A pak v momentě, kdy už jsem na obraně chtěl končit, nějak to pěkně uzavřít a zkusit něco dalšího, se „to“ otevřelo v Ukrajině. Kousek od nás. V domovech kamarádů, které jsem si za roky, co jsem tam jezdil, vytvořil. V zemi, kvůli které jsem jako čtyřiadvacetiletý kluk řekl sbohem NATO, kde jsem stážoval, a mohl jsem tam pokračovat na nějaké plnohodnotnější pozici. Vrátil jsem se na české ministerstvo obrany s idealistickou vizí, že veškeré zbrojní vývozy přesměrujeme někam do Afriky a právě do Ukrajiny, která tím snad

zažene Rusy pryč z Donbasu. V zemi, do které jsem kvůli tomu od února 2015 několikrát jel a vedl zbrojní delegace. Zpočátku i bez toho, aby tam vůbec Česko povolovalo vývoz vojenského materiálu, protože jsme stejně jako zbytek Západu drželi „rovnováhu“, a když ne do Ruska, tak ani tam.

Útok na celou zemi všemi dostupnými ruskými prostředky jsme s pár kamarády a nejbližšími spolupracovníky čekali, přesto nás to uvrhlo do velkého bolestného šoku. Člověk pořád doufá, že všechny ty přípravy nakonec nebude muset použít, stejně jako u všech ostatních cvičení simulujících různé krize. Ale tahle příprava se najednou přelila do ostrého provozu, kde její výsledek brzy začal spoluurčovat to, kolik tisíc, nebo dokonce desítek tisíc nevinných lidí zemře.

Přepnuli jsme do bojového režimu. Svět okolo nás se strašlivě smrskl. Nevěděli jsme, co je v kalendáři za den, jen kolik dní uběhlo od spuštění invaze. Protože podle toho jsme lépe odpočítávali, kdy tam co dodáme, kdy ty věci budou v rukou ukrajinských obránců.