Jsou tajemství, pro která jsou lidé ochotní zabíjet… Jo Piazza: SICILSKÉ DĚDICTVÍ

Sara Marsalová neví, co si počít. Její podnikání i manželství ztroskotaly, a navíc přišla o milovanou pratetu. Rosiina smrt však Saře nabízí únikovou cestu na Sicílii, kam se musí vydat, aby prodala cenný pozemek a také vypátrala, co se stalo s Rosiinou matkou, Sařinou prababičkou Serafinou.

Ta kdysi neodcestovala do Ameriky s manželem, ale zůstala v Itálii, kde nakonec také zemřela – nebo byla zavražděna…? Sara na malebném sicilském venkově postupně odhaluje osud svéhlavé Serafiny, dozvídá se o jejím boji za lepší život jak pro sebe, tak pro ostatní ženy ve svém okolí, a o nebezpečí, kterému se vystavovala svou neochotou přizpůsobit se konvencím.

Ukázka z knihy:

Často jsem se snažila určit přesný okamžik, kdy se mi život, na němž jsem tak tvrdě pracovala, začal rozpadat pod rukama. Protože vždycky existuje nějaký začátek, chvíle, kdy něco zvrtáte natolik, že už to nejde napravit.

Jako když přeříznete špatnou šlachu v kusu masa. Roky jsem vedla restauraci, ale začínala jsem jako řeznice, takže mi pořád naskakují přirovnání, která se točí kolem kloubů, svalů a pojivové tkáně života. Když přeříznete tu správnou, získáte dokonalý steak. Přeřízněte špatnou a všechno je na levačku. Maso se rozpadne v místech, kde jste ho chtěli udržet spojené s kostí. Jakmile jednou říznete špatně, je prakticky nemožné udržet všechno ostatní pohromadě.

Kdy jsem tedy udělala ten špatný řez?

Přemýšlela jsem o tom, vlastně tím byla přímo posedlá, i ve chvíli, kdy jsem zamykala restauraci, nejspíš naposled. Byla jsem tolik ponořená do vzpomínek, že jsem neslyšela zaklepání na dveře. Všimla jsem si ho, teprve když zesílilo do neodbytného bušení.

„Mami, pusť mě dál. Musím hned dovnitř!“ Jen máloco se v neodbytnosti vyrovná čtyřletému dítěti, které stojí před fyzickou překážkou. Sophiin otec ji přivezl s předstihem. Jack v poslední době vždycky jezdil dřív, patrně protože se mě snažil přistihnout při něčem, co neschvaloval.

Moje tělo automaticky vyrazilo za dceřiným hlasem. Otevřela jsem a obě jsme se k sobě vrhly s horečnou naléhavostí – vběhla mi do náruče a objaly jsme se ve výjevu naprostého, totálního zbožňování. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi bude tohle stvořeníčko chybět, dokud jsem neztratila možnost vidět ji, kdykoliv se mi zamane. Dokud neviselo na vlásku, jestli mi ji svěří do péče.

„Kdo je moje nejlepší holčička?“ zeptala jsem se jí.

„Jááá. Kdo je moje nejlepší maminka?“

„Já?“

„Ty!“ To, co mě na její odpovědi trýznilo, ale co mi zároveň dávalo sílu, abych každé ráno vstala z postele, byla skutečnost, že to myslela vážně. Moje nádherné, skvělé dítě mě doopravdy považovalo za nejlepší maminku navzdory všem důkazům o opaku z poslední doby.

Jack, můj skoro exmanžel, si byl naopak jistý, že už nejsem nejlepší v ničem. Vnímala jsem jeho hořkost, když teď stál za Sophií a rozhlížel se po téměř prázdné restauraci. Stoly, židle a další nábytek, co jsem před pěti lety pečlivě vybrala, jsem prodala novému podniku, který se otvíral na Passyunk Avenue. U stěn stálo kuchyňské vybavení, připravené na odvoz ke kupci, jenž za něj nabídne nejvíc. Zbýval jenom náš maskot, obrovské růžové prase ze sádry zavěšené pod stropem, s pysky poodhrnutými v drzém úsměvu a s názvem restaurace na boku: La Macellaia – řeznice.

Sádrové prase bylo nejdřív jenom žert, ale potom se stalo symbolem restaurace. Jack mi ho nechal vyrobit u místního výtvarníka. Protože ačkoliv jsem roky snila o vlastní restauraci, nikdy jsem nevěřila, že se můj sen splní. Když mi někdo říkal, že se to jednou opravdu stane, vždycky jsem se zasmála, jako by mi na tom nezáleželo, a odpověděla jsem: „Jasně, až budou prasata lítat.“ Jack mě tou sochou překvapil první večer, kdy jsme měli otevřeno. Zajímalo mě, kdy jsem se z člověka, pro kterého navrhl zakázkovou sochu prasete, stala osobou, jíž se sotva dokáže podívat do očí. Schylovalo se k tomu postupně, po malých krůčcích, a pak se to prostě najednou stalo.

Podívala jsem se na něj. Doufala jsem, že uvidím něco ze staré, něžné oddanosti, ale Jack vypadal jen otráveně a smutně. Nedalo se poznat, k čemu cítí větší odpor: jestli ke mně, nebo k restauraci, která jemu osobně i našemu manželství sebrala tolik času.

 

 

Jo Piazza je mezinárodní bestsellerová autorka, novinářka a moderátorka kritiky oceňovaného podcastu Under the Influence o tom, co se skrývá za oponou reklamy. Její knihy byly přeloženy do deseti jazyků ve dvanácti zemích. Ráda píše o silných ženách bojujících s nepřízní osudu. Miluje dobrodružství a romány, které čtenáře uchvátí a vedou ke konverzacím s přáteli.

Žije ve Filadelfii s manželem a třemi divokými dětmi.

Více se o ní můžete dozvědět na https://www.jopiazza.com/

 

 

Jo Piazza: Sicilské dědictví, přeložil Zdík Dušek, vydává nakladatelství Ikar, 408 stran, doporučená cena 449 Kč