Knižní novinky: Jan Svěrák: SVĚTAKRÁSY

„Tahle knížka je osobní. Obsahuje vzpomínky, sny a postřehy, které jsem měl potřebu zaznamenat, aniž bych tušil, že mají něco společného. Některé jsou veselé, jiné spíš dojemné až zádumčivé. Přesto mají něco společného. Natolik mě zasáhly, že jsem pod jejich vlivem měnil kurz svého dalšího směřování. Jako když kapitán lodi dostane nové souřadnice a pootočí kormidlem. Mohl by to být můj cestopis, pokud přijmete, že cestovat se dá nejen po Zemi, ale také v sobě, ve světě vnitřním. Kromě pozemských zážitků s jedním psem, velrybami a lidožrouty se tak dočtete i o výpravách do říše snů a vůbec za hranice mého vědomí. Tento druh cestování mě začal poslední dobou zajímat. Člověk se při něm něco dozví, víc se pozná, a ještě je to proti běžnému cestování méně časově náročné, nesrovnatelně levnější a uhlíková stopa žádná.“

Jan Svěrák

Ukázka z knihy:

Vždycky jsem chtěl mít psa. Dokonce si myslím, že jsem v minulém životě psem sám byl. Říká se, že vzpomínky na minulé životy se vytrácejí kolem čtvrtého roku života, a já jsem v té době s oblibou štěkával za dveřmi našeho bytu na lidi, co šli venku po chodbě. Také jsem prý měl vynikající čich, který jsem s věkem ztratil, stejně jako touhu štěkat. Ale řekněte mi, jestli to nemohla být vzpomínka na minulý život. Tak či tak mám ke psům vřelý vztah, a přesto jsem nikdy žádného neměl.

V dětství mi rodiče vysvětlili, jak by pejsek přes den sám doma trpěl, ale hlavně ho nechtěli chodit venčit. A v dospělosti, když jsem se dostal do jejich role, jsem to prakticky doslova zopakoval vlastním dětem. Slibovali, stejně jako kdysi já, že by ho určitě venčili sami, ale dospělí už vědí, jak by to nakonec dopadlo. Venčení totiž není jen procházkou za odměnu krásným teplým podvečerem, ale také kalným podzimním ránem. Se psem se musí, i když vám není dobře a dali byste jánevimco, abyste nemuseli ještě z postele.

Jednoho léta naše dcera dorostla do věku, kdy se děti odstěhují a mohou si dělat, co chtějí. Ona si tehdy obarvila vlasy načerno, pořídila si černé kotě, starého černého psa z útulku a následně se rozhodla odjet do Anglie. Kocour se ztratil a asi zdivočel, ale ten pes přistál v naší předsíni, jakože u nás bude bydlet. Jak jsem předeslal, mám rád psy, ale tenhle se mi ani trochu nelíbil. Když už bych měl mít psa (a venčit ho!), tak ho chci od štěněte a musí se mi aspoň trochu líbit. Tenhle se hrbil, byl bůhvíjak starý, nebylo mu vidět do očí a ke všemu byl černý. Nikdy bych do filmu nevzal černého psa! Každý filmař ví, že černý pes na plátně není vidět, jelikož vypadá jako vystřižená díra. A teď takového budeme mít doma?

No, přijali jsme Filipa do rodiny, ale s rozpaky. Když nám chtěl vděčně olíznout tvář, zjistili jsme, že nejen divně vypadá, ale že mu i neskutečně páchne z huby. Chudák měl zánět dásní, a přestože jsme to léčili, zápachu se nikdy nezbavil. Ten pes měl zvláštní povahu, tvořenou jistě z velké části tím, co prožil. Bohužel nám to nemohl vyprávět, mohli jsme jen usuzovat, jaké měl zkušenosti, než skončil v útulku v Náchodě. Bál se například hadice, natožpak když z ní tekla voda. Někdo ho takhle trápil? Když byl poprvé na chalupě, nechali jsme ho samotného v kuchyni, aby se nezaběhl. A on málem rozkousal dveře. Byl snad někde dlouho zavřený a už to nechtěl znovu zažít? Taky špatně snášel vodítko. Vlekl se na něm jak na popravu, a kdykoli jsme ho uvázali před obchodem, pokaždé ten popruh rozkousal. Koupili jsme tedy místo popruhu řetěz, aby toho nechal, ale on kousal i do toho řetězu, což na ty bolavé zuby muselo být něco!

Udělali jsme tedy dohodu – nebudeme ti, Filipe, dávat vodítko, ale to znamená, že za sebe přebíráš plnou odpovědnost. Musíš si hlídat auta, nesmíš se jim vrhat pod kola, nikdo tě nebude strhávat zpátky. Bude to jen a jen na tobě. Filip to pochopil, my jsme pochopili, o co šlo zase jemu, a od té doby jsme si rozuměli…

(z povídky MĚLI JSME PSA)

Režisér JAN SVĚRÁK (*1965) je autorem deseti hraných filmů, knihy pro děti Kuky se vrací (2010) a románu Bohemia (2019).