Foto: AL
Středověk: kráska pod závojem, zpověď v jizvách a tělo v poutech
Když se řekne středověk, většina lidí si představí katedrály, rytíře a zbožné ženy zahalené do závojů. Ale ideál krásy se i v této době stal prostředkem k posilování společenského statusu, znakem zbožnosti a často i nástrojem sebetrýzně. Krása byla zároveň hříchem i ctností. Touha po čistotě těla se střetávala s představou, že tělo je jen dočasná schránka, která má být umrtvována, aby duše mohla zazářit. Výsledkem byly praktiky, při kterých ženy obětovaly zdraví i důstojnost.
Pleť bělejší než lilie a cena za ni
Ve středověku znamenala bledost nejen šlechtický původ, ale také duchovní čistotu. Bílá pleť byla znakem, že žena netráví čas na poli ani na slunci. Jenže jak jí dosáhnout?
Místo dnešních pudrů se používaly směsi obsahující křídu, mouku, síru, nebo dokonce moč. V některých receptech se objevuje i vápenné mléko, tedy roztok páleného vápna s vodou, který pokožku silně leptal. Krátkodobě sice zbělil pleť, ale zároveň ji vysušoval, působil popáleniny a zanechával jizvy.
Zvláštní kapitolou byla ptačí trusová maska – holubí nebo slepičí výkaly se sušily, drtily a míchaly s vodou. Věřilo se, že dodávají pleti jas. Ve skutečnosti obsahovaly čpavek a bakterie, které často způsobily infekce.
Depilace vápnem – bolest jako znamení krásy
Zvláštní důraz byl kladen na hladkou pokožku. Ve středověku byla ceněna vysoká linie čela, což vedlo k drastické módě: ženy si vytrhávaly vlasy z čela nebo je leptaly směsí vápna a arsenu. Čelo tak působilo vyšší a „ušlechtilejší“.
Depilace vápnem byla populární i jinde na těle – směs páleného vápna a vody se nanesla na pokožku, nechala krátce působit a pak se seškrábala. Chloupky sice mizely, ale spolu s nimi i vrchní vrstvy kůže. Výsledkem byly otevřené rány, zjizvení a chronické podráždění. Zbožná žena to však brala jako znamení pokory – bolest jako boží dar.
Vůně, která měla překrýt hřích
Hygiena v dnešním slova smyslu byla ve středověku považována za podezřelou. Časté koupání bylo vnímáno jako projev marnivosti a někdy i smilstva. Přesto touha po svěžím vzhledu nezmizela.
Místo vody se ženy myly octem nebo vínem. Poté se tělo zasypávalo bylinkami – levandulí, šalvějí či růží. Bohaté dámy používaly těžké parfémy z pižma a ambry, dovážené z Orientu. Tyto látky však byly vyráběny z výměšků zvířat a často žlukly. Silná vůně se měla stát „ochranou“ před morem a jinými chorobami. Ve skutečnosti však jen zakrývala zápach a dráždila dýchací cesty.
Krása a církevní kontrola
Středověká církev se stavěla k ženské kráse rozporuplně. Na jedné straně ji odsuzovala jako projev pýchy a svádění k hříchu. Na straně druhé klášterní kroniky popisují recepty na bylinné masti, které měly „zjemnit pokožku a zachovat cudnou krásu“.
Ženy byly často nuceny skrývat svou tvář závojem, ale zároveň se od nich očekávalo, že budou působit čistě a ušlechtile. To vedlo k bizarnímu paradoxu: krásu bylo třeba dosahovat tajně, pod rouškou pobožnosti. V některých klášterech se dokonce zachovaly recepty na „svaté pleťové vody“ – odvary z růží, lilie a myrhy. Věřící ženy je používaly nejen k modlitbě, ale i k omlazení pleti.
Tělo v poutech módy
Korzet, jak jej známe z baroka, ještě nebyl běžný, ale už ve středověku ženy používaly těsné pásy a šněrovací oděvy, které deformovaly hrudník a omezovaly dýchání. Ideálem bylo štíhlé tělo, které mělo působit křehce a duchovně. Některé ženy si proto úmyslně utahovaly pas tak, že omdlévaly při tanci či mši.
Dalším extrémem byla móda malých nohou. Na evropských dvorech sice nikdy nedosáhla čínského rozměru s deformovanými chodidly, ale ženy nosily úzké špičaté boty, které stahovaly prsty a způsobovaly deformace.
Zpověď v jizvách
Středověk byl také dobou, kdy se fyzická bolest brala jako prostředek k očistě duše. Ženské tělo tak neslo jizvy nejen od porodů a nemocí, ale i od „krásy“. Mnohé z těchto jizev byly vnímány jako znamení pokory.
Chronické záněty kůže z vápna, jizvy po vytrhaných vlasech, zničené ruce od agresivních louhů používaných k praní – to vše bylo součástí života žen. Lékařská pomoc byla omezená a většinou spočívala v přikládání bylin nebo modlitbě. Bolest byla chápána jako dar, nikoli jako varování.
Krása v očích druhých
Navzdory všemu utrpení zůstávala krása klíčem k sňatku, majetku i moci. Žena, která dokázala působit jemně a cudně, měla větší šanci zajistit si postavení. Krása tedy nebyla jen marnivostí – byla strategií přežití.
A tak se ženy podvolovaly bolestivým rituálům, pálily si kůži vápnem, bílely obličej kyselými směsmi a skrytě snily o tom, že jejich tvář jednou někdo přirovná k andělské. Krása byla odměnou i kletbou zároveň.


