Markéta Pavelková 
O respektu a férovém přístupu při výcviku asistenčních psů se Zuzanou Daušovou z organizace Helppes.
Asistenční pes není jen kompenzační pomůcka. Je to živý tvor, partner a člen rodiny, který za svou věrnou službu vyžaduje férový přístup. Kde leží hranice mezi nezbytnou disciplínou a přirozenými potřebami psa? A proč na etice ve vztahu k čtyřnohým pomocníkům tak záleží? Na otázky, jak zajistit šťastný život psům, kteří zasvětili svůj život lidem, odpovídala Zuzana Daušová, vedoucí výcviku a ředitelka organizace Helppes.
Co je základem dobrého vztahu mezi psem a člověkem?
V první řadě musíme ke psovi přistupovat jako k živému tvoru a jako k partnerovi. To jsou základní principy. Pokud je splním, dodržuji tím etiku práce se psem, která pro mě spočívá ve slušném a férovém chování. Nespravedlivé jednání je pro psa ze všeho nejhorší. Pokud k němu přistupuji jako ke kamarádovi, nemám problém chovat se k němu slušně a férově.
Pes, nebo člověk s postižením? Je potřeba nějakou stranu upřednostnit?
Chceme pomoci lidem s postižením, ale ne za cenu strádání psa. Vždycky je pro nás zásadní, aby měl pes zajištěný kvalitní život a nebyl pouze kompenzační pomůckou, ale partnerem při kompenzaci postižení. Proto ne každý zájemce výcvikem a výběrem projde. Měli jsme žadatele, kteří neprokázali vhodné podmínky, měli nesplnitelná očekávání nebo jako rodina nebyli jednotní a ne všichni si psa přáli. Kvalitní život psa je na prvním místě a klient jej musí umět zajistit.
S jakým největším předsudkem se setkáváte?
Asi s tím, že asistenční pes trpí a musí neustále pracovat. Psi ve skutečnosti pracují rádi – většina plemen, která cvičíme pro asistenci, byla pro práci vyšlechtěna. Jsou to plemena pracovní. Pes je šťastný, když má smysluplnou činnost ve společnosti člověka. Ležet celé dny doma by ho nebavilo. Samozřejmě jim ale musíme dopřát i volný čas, běhání a hraní s ostatními psy. Zkrátka musí vést i plnohodnotný psí život.
Když asistenční pes tolik pracuje, nemůže se to projevit na jeho zdraví nebo délce života?
Za 25 let existence organizace Helppes mohu potvrdit, že je to mýtus. Naši psi se běžně dožívají 12–13 let, ale i 15 a více. Představa udřeného chudáka umírajícího v osmi letech je zcela mylná. Často vídám desetileté psy, kteří se po povelu promění ve štěně samým štěstím, že mohou pro svého člověka něco udělat.
Co se stane se psem, když už nemůže pracovat?
Když už pes nemůže podávat plnohodnotný výkon, odchází do „důchodu“. Pro naše klienty je to člen rodiny, takže u svého páníčka dožívá v plné péči a lásce. Nového psa klient získává obvykle až po odchodu starého parťáka za duhový most – pak ho přednostně zařadíme na čekací listinu.
Poznáte, když je pes přetížený a potřebuje odpočinek?
Psi mají jednu užitečnou vlastnost – nikdy nelžou ani se nepřetvařují. Takže velmi rychle poznáte, že je něco špatně. Je ale nutné odlišit přetížení od zdravotního problému. Když pes neplní běžné úkoly, je zpomalený, znechucený nebo neochotný, něco zřejmě není v pořádku. Proto učíme klienty, aby své psy pozorovali a těchto projevů si všímali.
S jakými reakcemi okolí se setkáváte při výcviku na veřejnosti?
Psy trénujeme všude – v ulicích, metru, parcích i obchodech. Reakce veřejnosti bývají vesměs milé. Když přijdeme do čekárny plné znuděných lidí, pes zaujme jejich pozornost a najednou se všichni usmívají. Problém ale občas nastává, když trenér musí psa napomenout nebo ho přimět udělat něco, do čeho se mu nechce. Situaci musíme řešit ihned, ať už nás pozoruje dvacet lidí, nebo jsme sami. Někdy je nutné zvýšit hlas nebo provést korekci chování. V takových chvílích se občas najdou kolemjdoucí, kteří začnou trenérkám výcvik vyčítat a křičet, jaký je ten pes chudák, aniž by věděli, o co jde.
Jak se s takovými situacemi vypořádáváte?
Problém nastává ve chvíli, kdy se trenér začne bát reakcí okolí – pak nemůže práci dělat dobře. A to samé platí pro vychovatele štěňat i pro klienty. I oni musí umět říct psovi „ne“. Všichni naši psi, od štěňat po psy u klientů, jsou označeni postrojem s naším logem, aby okolí mohlo upozornit na případné nevhodné zacházení. Raději prověříme množství „falešných“ podnětů, než abychom přehlédli jeden skutečný problém. Právě proto bereme každý podnět vážně.
Rozhovor vedla: Zita Lara, Helppes
