FARÁŘŮV KONEC: Evangelium o konfliktu víry a rozumu

Námět původní filmové novely Josefa Škvoreckého vychází z dobového novinového článku o muži, který se kdesi v Orlických horách téměř rok velmi úspěšně vydával za kněze.

Příběh vesnice odstřihnuté od původních tradic nesouvisí jen s padesátými lety, kdy se novela odehrává, nebo s koncem šedesátých let, kdy Evald Schorm svůj film natočil. Metafora, rozbíhající se mnoha směry, je cynickým podobenstvím odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Dotýká se totiž i témat, která právě dnes tak intenzivně řešíme – nepochopení mezi městem a venkovem, agresivní atomizace sociálních bublin nebo rozdílu mezi „rozumět i chápat“ a „věřit i uvěřit“.

Nešikovný a trochu nešťastný kostelník se rozhodne opustit práci ve velkém kostele ve městě. Za novým životem se vypraví do zapadlé horské vsi – a shodou tragikomických náhod je považován za nového duchovního pastýře, neboť opuštěná dědina faráře zoufale shání a potřebuje. Kostelník se zprvu marně brání tomu být považován za součást „zázraku“, nakonec se však s rolí nečekaného spasitele smíří – a protože ji vykonává značně neortodoxně a s pochopením pro všechny lidské hříchy a slabosti, svérázní venkované si ho brzy zamilují. To se však nelíbí místnímu pedagogovi, propagujícímu spíše „neduchovní“ výchovu, dosud byl totiž celebritou i autoritou vesnické komunity on. Oproti víře muže, který na sebe pokorně bere vytoužený úkol, tak stojí sebejistota „zdravého rozumu“.

 

Předpremiéra 26. listopadu 2025     

České premiéry 27. a 28. listopadu 2025 v Národním divadle

Zdroj: Národní divadlo