Markéta Pavelková 
Foto: Luxor
Úspěch. Peníze. Zrada. Vánoční večírky. Zima a koleje zapadané sněhem. Hvizd kulek. Světla a ozdoby v ulicích. Vůně punče.
Jenže pro jindřichohradecké vyšetřovatele René Kašmíra a Magdu Liškovou nejsou svátky časem klidu. Namísto předsváteční pohody čelí sérii znepokojivých nálezů. Místo činu i stopy mají, ovšem chybí jim jeden podstatný detail – tělo. A když už se vyšetřování konečně pohne kupředu, objeví se další případ. Zase stejné schéma – další místo činu, další prázdné místo, kde měla ležet mrtvola. Všechno do sebe postupně zapadá, ale možná až příliš pomalu. Jen vrah ví, co se doopravdy stalo.
Ukázka z knihy:
Gábina Hrochová se na chvilku zastavila, potřebovala se vydýchat. Poslední roky už není žádná sportovkyně – jestli kdy vůbec byla. Rukama smetla bílou pokrývku šály. Sníh, který jí křupal pod nohama, utichl. Neslyšně zaklela. Pozornost směřovala ke dveřím krypty, byly otevřené, nesl se z nich hlas forenzních techniků. Napínala uši, přesto slovům nerozuměla. Vítr, který byl na kopečku silnější, se neúnavně stáčel do vírů a hučel jako meluzína.
„Už vám ji vedu,“ zavolal policista, který nesl její brašnu.
„Paní primářka je tady!“ nechal ji na kopečku a sám klouzal mezi vzrostlými stromy až dolů ke kryptě.
Kapitán Kašmír byl větší gentleman. Jakmile si patoložky všiml, vyrazil k ní. Nabídl jí oporu své paže a pomalu s ní sešel dolů. Jako vždy byl velmi pozorný a neopomněl vyjádřit účast, že sem musela vážit cestu v takovémto počasí. V očích měl smutek, který již tradičně nesouvisel jen s péčí o její zdraví, to už věděla. To, co sedělo v jeho výrazu, souviselo s tímto místem. Přesto se jí zdál více skleslý než při jiném výjezdu. Asi to nebude hezký pohled, udělala si rychlý úsudek, zatímco nadávala na počasí a kotník, který se jí při sestupu ke kryptě zase ozval. Možná působila sobecky, ale člověk si vraždy nesmí příliš pouštět k tělu.
„To je to tak zlé?“ prohodila nakonec, když se připojili k Magdě Liškové. Jediná žena ve vyšetřovacím týmu, přesto v sobě měla mnohem méně empatie než její kolegové, čímž na mrtvá těla reagovala lépe.
Magda jen pokrčila rameny a ušklíbla se: „Zatím z toho radost nemáme.“
„Jak to?“ opáčila Hrochová a rychle si scénu prohlédla.
Nabízel se jí boční pohled na kostelík a vyšlapané schody, sbíhající se po stranách k sobě jako odvěsny trojúhelníku, pod nimiž se v tlustém kamenném zdivu nacházel bytelný vchod do krypty. Dřevěné dveře byly otevřené dokořán. Za nimi se vlnila tma a již jasnější hlasy. To, co přinášely, se jí nelíbilo, přesto je vytěsnila a snažila se utvořit si vlastní úsudek.
Kamenné zdivo kostela vylepšené satanskými obrazci. Obrácený kříž, pentagram. Dvě malá nepovedená graffiti. Další pentagram na vchodu do krypty – větší. Oproti černým znakům na zdivu měl sněhově bílý nádech, snad kvůli kontrastu s tmavě hnědou barvou dřeva.
Ale nic z toho nepřitahovalo její pohled tolik jako zamrzlé karmínově rudé kaluže krve před vchodem do krypty. Jsou celkem dvě, zhruba dvacet centimetrů od sebe. Každá je velká dobrých patnáct centimetrů. Kolem nich se vějířovitě rozpíná několik protáhlých krvavých cákanců a jasně definovaných krevních stružek. Vše vpité v bílé křupavé krustě.
Celkově je místo činu v poměrně dobrém stavu, snad díky stříšce, která je nad vchodem. Přesto předpokládá, že vrstva sněhu pohltila drobné kapky, které takové krevní ztráty bezpochyby provázely. Ano, a to je děsivé, teď už rozumí Kašmírovu výrazu. To, co vidí, je jen část, optický klam. Sníh vsákl krev, která působí velmi čerstvě, ale vše může být jen zdání, sníh je dobrý konzervant.
Nemusí patřit ke špičce jindřichohradecké kriminálky jako Renda Kašmír, aby pochopila, že tu ta krev dlouho není. Udusaný sníh a jen lehký poprašek – za což vděčí právě té stříšce –, ukazují na nedávný časový úsek, kdy se tu odehrálo něco děsivého.
Ale co? Ty satanské znaky už kdosi maloval na zdi kostelíku v dobách jejího mládí. Vždycky se našel někdo, kdo je odstranil, nebo se vyhlásila brigáda, čerpala se dotace na obnovu památek, ale znovu a znovu se tu objevují…
Jitka Ludvíková se narodila v roce 1981 v Jindřichově Hradci. Vystudovala Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Šeď právnického života si zpestřuje psaním knížek, které jsou plné napětí i laskavého humoru, jenž přináší čtenářům tolik potřebnou dobrou náladu. Vražda není hra je její dvacátou knihou.
V současné době žije s manželem a dcerami v Praze. Miluje cestování, tanec, divadlo a jižní Moravu.
Jitka Ludvíková: Vražda není hra, vydává nakladatelství Kalibr, 424 stran, doporučená cena 399 Kč
