Markéta Pavelková 
Foto: Pixabay
Přejeme si navzájem poklidné Vánoce, jenže tímto svátkem si na sebe často šijeme bič. Nejde ale jen o stres z příprav, ale také o návrat do rodinných rolí, které v sobě neseme z dětství. A ty se o Vánocích znovu aktivují. Drobná napětí se mohou objevit i v rodinách, kde jsou vztahy ‚běžně v pořádku‘. Jenže jak upozorňuje psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Ani mámy nejsou stejné, Vánoce jsou jako emoční lupa – všechno, co v sobě nosíme, se najednou zvětší.
Hlavní zdroj zklamání: očekávání
Jak by měly svátky pohody vypadat? Uvědomme si, že každý má jinou představu. Někdo touží po teplu domova, jiný po dokonalosti, další po klidu bez povinností. Tato očekávání sice často nejsou vyslovená, ale působí silně.
„Některé dcery, nyní samy matky, chtějí, aby to bylo ‚jinak než dřív‘, ale jejich mámy si zase často přejí, ‚aby to bylo jako vždycky‘,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková a doplňuje: „Konflikt mezi kontinuitou a změnou se pak neodehrává vědomě, ale v drobných scénách – u štědrovečerního stolu, při pečení cukroví, u rad typu ‚ale my jsme to přece vždycky dělali takhle‘ nebo ‚to bys měla dělat jinak‘.“
Co tedy s tím? Nejspíše často dojdeme k tomu, že si řekneme, že se letos budeme víc snažit a bude to v pohodě. Jenže čím větší máme očekávání, tím větší bývá naše zklamání, když realita nevypadá podle našich představ.
Dvě generace žen – dvě životní fáze, dva pohledy
Pojďme si trochu rozebrat pozice mámy-babičky a dcery-matky, které se vzájemně liší. Máma-babička prožila většinu života v roli té, která pečuje, organizuje a udržuje rodinu pohromadě. Tato role jí dává smysl a potvrzuje její důležitost.
„Když se teď její dcera ujímá pomyslného ‚žezla‘ a vytváří si vlastní styl, babička se může cítit nejistě. Její dobře míněné rady bývají často pokusem zůstat součástí dění, mít dál svou důležitou roli,“ popisuje zkušená psycholožka, která je maminkou tří dětí, a doplňuje: „Dcera-matka naopak potřebuje zažít, že to zvládne po svém. Že má právo dělat věci jinak – výchovu, jídlo, tempo dne. Když máma-babička vstupuje do jejího prostoru, cítí se zpochybněná, i když ví, že to ‚myslí dobře‘.“
Vánoce tyto dvě pozice přibližují – obě ženy chtějí být těmi, kdo tvoří pohodu, ale zároveň tím vzniká neviditelné soupeření o to, která z nich určuje, ‚jak se to má dělat‘.
Typové rozdíly a generační vzorce
Generační střety mezi maminkou a dcerou bývají komplikovanější v případě, že každá z žen je jiného typu, má tedy jiné vrozené potřeby. Jak dále vysvětluje teorie osobnosti nazvaná Teorie typů, jejíž autorkou je Šárka Miková, přirozené nastavení našeho mozku ovlivňuje, jak prožíváme blízkost, řád, emoce i potřebu svobody.
Jak to tedy vypadá, když máma-babička jiného typu než dcera-matka? Jejich představy o ‚hezkých Vánocích‘ mohou být diametrálně odlišné:
- jedna chce mít všechno naplánované a dokonalé
- druhá chce svobodu a spontánnost
- jedna potřebuje, aby všichni byli spolu
- druhá, aby si od všech mohla na chvíli odpočinout
„O Vánocích se tyto rozdíly střetnou – každý chce klid, ale jinak definovaný klid. A právě v tom se skrývá většina rodinných konfliktů. Nehádáme se o cukroví, ale o způsob, jakým prožíváme svět,“ objasňuje autorka knihy Ani mámy nejsou stejné.
Staré vrstvy – Pandořina skříňka mateřství
Když se dcera stane matkou, přirozeně se tím otevírá i vztah s její vlastní mámou. V běžném roce se tyto vrstvy dají odsunout – každá žije svůj život, má své tempo. Jenže o Vánocích, kdy se setkají všechny generace, vynoří se i nevyřčené věci v podobě starých pocitů křivd, rivality a nepochopení.
„Nejspíše téměř všechny známe typickou situaci, kdy máma-babička radí, dcera-matka se cítí napadnutá a reaguje podrážděně. Jaký je výsledek? Máma-babička se urazí, takže jsou obě zraněné de facto stejným způsobem. Chtěly být pochopené,“ pokračuje autorka Teorie typů.
Mateřství je v tomto smyslu paradoxní – zároveň nás spojuje i odděluje. Vztah s mámou se znovu proměňuje, a pokud si to neuvědomíme, můžeme opakovat stejné scénáře, které nás kdysi bolely.
Jak dosáhnout o Vánoce klidu?
Naše situace nám může připadat jako bludný kruh, ale kdyby z něj nebylo možné vystoupit, bylo by to přece velmi smutné. Zkuste se proto zamyslet a pojmenovat vlastní očekávání – čeho se nechcete vzdát, co můžete pustit, kde můžete ustoupit. Během Vánoc přece nepotřebujete ‚vyřešit‘ váš celoživotní vztah s mámou. Bohatě postačí snížit nároky na dokonalost.
„Drobné činy mohou způsobit velké věci. Někdy stačí třeba dovolit babičce dělat něco po svém, například péct takové druhy cukroví, jaké je zvyklá. Ale zároveň si nezapomínejte vyhradit prostor, který zůstane jen váš. Zkuste méně dokazovat a více přijímat. A co by vám určitě mohlo pomoci, je tlačit na druhého, aby všechno pochopili hned,“ doporučuje zkušená psycholožka. „Když si uvědomíme, že máma i dcera jednají podle svého typu osobnosti (dle Teorie typů) – ne se zlým úmyslem – uleví se oběma. Skutečný klid o Vánocích neznamená, že je všechno dokonalé, ale že se dokážeme setkat bez nutnosti mít pravdu.“
Největší dar? Přijetí
S nastolením vánoční pohody nám tedy může pomoci vědomí, že tyto svátky nejsou testem rodinné harmonie, ale příležitostí k přijetí.
„Někdy ten největší dar, který můžeme dát sobě i své mámě, je přestat se snažit, aby to bylo ‚tentokrát konečně dokonalé‘. Stačí dovolit, aby to bylo prostě lidské – s drobnými neshodami, smíchem, občasnou slzou a pocitem, že jsme spolu,“ dodává psycholožka Šárka Miková, autorka Teorietypu.cz.
