Histamin pod kontrolou. Co vám tělo naznačuje, když po jídle protestuje?

Obtíže spojené s histaminem se často projevují nespecificky a snadno se zaměňují s jinými problémy – od citlivého trávení po reakce připomínající alergii. Právě proto dává smysl vnímat je v širším kontextu a neopírat se jen o jednotlivé příznaky nebo jeden test. Genetická analýza může být užitečným vodítkem, rozhodující však zůstává klinický obraz a posouzení lékařem.

Histamin je látka tělu vlastní. V organismu plní řadu důležitých fyziologických funkcí, a jeho přítomnost je proto sama o sobě žádoucí. Působí například v imunitním systému a je nezbytný pro sekreci žaludečních šťáv, svalové stahy, uvolnění cév, nervový přenos signálů a mnoho dalších procesů. Tělo si jej tvoří samo a má také specifické enzymy, které ho následně odbourávají. Jde však o jiné dráhy než ty, do nichž zasahuje enzym DAO, který působí primárně ve střevech. Problém tedy nastává až ve chvíli, kdy je narušena rovnováha, odbourávání nebo tolerance histaminu.

Histaminová intolerance je stav, kdy tělo nezvládá odbourávat histamin ze stravy ve střevech. „Při diagnostice této poruchy mají největší váhu klinické projevy a úleva po nastavení nízkohistaminové diety. Laboratorní testy, které se za tímto účelem používají, měří koncentraci a aktivitu enzymu DAO v krvi. Snížené hodnoty jsou pak považovány za rizikový faktor vzniku histaminové intolerance. Citlivost tohoto vyšetření však není dostatečná a k potvrzení diagnózy je třeba přítomnost klinických příznaků,“ vysvětluje Mgr. Hana Sládková Kavínová, vědecká specialistka na nutriční genetiku v GHC Genetics.

Predispozice není diagnóza

Myslíte si, že by vaše obtíže mohly souviset s histaminovou intolerancí? Genetické vyšetření může tuto úvahu pomoci zpřesnit, případně podpořit nebo oslabit podezření na primární (geneticky podmíněnou) predispozici. Je ovšem potřeba mít na paměti, že i výsledek naznačující zvýšené riziko stále znamená pouze predispozici, nikoli potvrzení diagnózy. Intolerance se může rozvinout, ale také nemusí. V kombinaci s klinickým obrazem a posouzením lékařem však může být tato informace užitečná při nastavování režimových opatření. To je obzvlášť přínosné u pacientů, kteří řeší více možných intolerancí současně nebo potřebují zúžit, které diagnózy jsou v jejich případě relevantní.

Primární histaminová intolerance bývá dávána do souvislosti s variantami v genu AOC1, který kóduje enzym DAO (diaminooxidázu). Tento enzym se podílí na odbourávání histaminu v trávicím traktu, kde se histamin do těla dostává ze stravy nebo vzniká činností střevních bakterií. Některé genetické varianty v genu AOC1 mohou predisponovat k nižší tvorbě enzymu DAO, a tím zvyšovat riziko projevů histaminové intolerance. Ve vyšším riziku mohou být zejména někteří homozygotní nosiči, tedy lidé, kteří mají danou variantu přítomnou na obou kopiích genu. I v tomto případě jde pouze o predispozici.

Projevy histaminové intolerance jsou velmi individuální a zpravidla se liší případ od případu. U jednoho člověka se navíc mohou proměňovat i v čase. „Obtíže často nastupují relativně krátce po konzumaci potravy s vysokým obsahem histaminu. Může jít o projevy, jako jsou kopřivka, svědění, otoky, nadýmání, křeče, průjem, zvracení, bolesti břicha či hlavy, rýma, ztížené dýchání, nízký krevní tlak, bušení srdce, nevolnost, závratě a podobně,“ vyjmenovává Sládková Kavínová. Podle ní lze většinu těchto projevů zařadit do kategorií kožních, trávicích, respiračních, oběhových a neurologických.

Výsledek testu v souvislostech

Jak už bylo řečeno, v genetické praxi neznamená výsledek automaticky definitivní diagnózu. Pozitivní nález ukazuje zvýšené riziko, tedy predispozici, nikoli osud vytesaný do kamene, a sám o sobě histaminovou intoleranci nepotvrzuje. Negativní výsledek naopak může pomoci vyloučit primární geneticky podmíněnou intoleranci. Hana Sládková Kavínová využívá genetické testování v GHC Genetics především u pacientů s dlouhodobou historií gastrointestinálních obtíží. To přitom neplatí jen pro histamin, ale i pro další intolerance, například intoleranci laktózy, jiné poruchy související s disacharidázami nebo celiakii.

„Při potvrzení histaminové intolerance je naprosto zásadní eliminační dieta s výrazným omezením příjmu histaminu ze stravy. Ve vysokých koncentracích se histamin vyskytuje zejména v těchto potravinách: v uzených a konzervovaných rybách (tuňák, makrela, sleď a sardinky), uzeninách, plísňových či zrajících sýrech, fermentovaných potravinách (kyselé zelí, sójová omáčka, salám), pivu, víně a šampaňském. Obtíže mohou vyvolat i rajčata, lilek, banány, ananas, citrusy, avokádo, špenát nebo feferonky,“ uvádí konkrétně odbornice GHC Genetics.

Vždy nicméně platí, že na prvním místě je klinický obraz pacienta. Vzhledem k tomu, že histaminová intolerance může být i sekundárním problémem, nedoporučuje se přidávat si bez odborného vedení další restrikce, protože mohou vést k deficitům důležitých látek. „Je velmi důležité, aby pacienti s histaminovou intolerancí nevylučovali ze stravy okamžitě lepek a laktózu, což je častou radou řady influencerů. Nízkohistaminová dieta je relativně náročná, a tak je chybou zatěžovat pacienta neopodstatněnými omezeními,“ uzavírá Hana Sládková Kavínová.